Veronika Klučková

 

2. Moje oblíbené místo

Neštěstí ve hře, štěstí v lásce?

Kousek od Znojma na té naší krásné jižní Moravě ukrývá své kouzlo jedno malebné městečko. Kousek od centra, kde se vystavuje na odiv zámek opředený řadou legend, stojí malý útulný domeček, ve kterém bydlí moje babička. S rodinou ji navštěvujeme docela často a vždy je na co vzpomínat. Moc ráda se sem vracím. Hlavně v létě, když babička rozloží na zahradě svůj velký bazén a my si můžeme nerušeně užívat dlouhých letních dní. Zrovna se blížily strejdovy narozeniny, a tak se naše rodina domluvila, že je, tak jako každý rok, oslavíme u babičky. Troufám si však říci, že na letošní narozeniny jen tak někdo nezapomene.

 

Moje mamka, taťka, sestra a moje maličkost jsme byli zrovna u branky, když se z okna obýváku ozval zvučný hlas strejdy Miloše: „Tak co, Pavle? Kolik spotřeba?“ volal na taťku, který se nestačil ani nadechnout, a strejda s pyšným výrazem prohlásil: „Šest celá dva litrů!“ Ani nenechal taťku odpovědět a už zmizel za záclonou. Strejda Miloš je totiž hodně soupeřivý a vsází se skoro o všechno. Minule se například po vzoru Pelíšků rozhodl soupeřit s taťkou, kdo vydrží déle pod vodou. Akorát místo kaprů ve vodě plaval jeho dvouletý syn, který ke všemu plácal svého taťku do hlavy lopatičkou. Strejda se pak vymlouval na „nevyrovnané podmínky, protože byl během plavby přepaden somálskými piráty“, takže ze sázky nakonec sešlo.

„Jelikož jsou to moje narozky, navrhl jsem si program dne,“ stál strejda uprostřed obýváku se vztyčeným ukazováčkem a významně se na nás díval, „takže se půjde na zámek, pak to vezmeme okolo vyhlídky směr přehrada, tam zakotvíme u Venci v hospůdce a až dojdeme domů, tak očekávám hodnotné dary.“ Taťka se na strejdu chvíli zamyšleně díval a pak z legrace prohlásil: „Já stávkuju! Po těch babiččiných koláčích se ani nepohnu!“ Takže se podle strejdova plánu vyrazilo hned po obědě.

Konečně jsme dorazili k nově opravenému zámku, který mě přitahuje svou záhadností. Jako by skrýval ještě větší tajemství a poklady než ty, kterými se zdejší průvodci náležitě chlubí. Miloš už si cestou sem pochvaloval všechny legendy a báje s ním spojené. Byl velice pyšný, že i on pochází z tak bohatého kraje, a i když všechny pověsti slyšel už tisíckrát, velmi se na ně těšil. Po zámku nás provázel hubený mladík s vlasy sčesanými na bok a výraznými šortkami s papoušky. Byli jsme zrovna v kapli svatého Ludvíka, když se průvodce zmínil o ohromujícím dlouhém mostu z kůže a dřeva spojující starý hrad a tento zámek přes hlubokou propast. K překvapení všech ji však začal vědecky vyvracet, což značně naštvalo hlavně strejdu Miloše: „Myslíte si, že zdejší šlechtic jako neměl dost peněz na to, si něco takového pořídit?! Já bych tomu třeba věřil. Normálně si to v klidu špacíroval od hradu k zámku a zpátky. Co by se taky mordoval po hrbolatých cestách.“ „Pane,“ začal si obhajovat svou pravdu průvodce, „ŠPACÍROVAT si to tu mohl leda teplý Golfský proud, ale určitě ne po mostě, protože na to by semky musel přivézt přinejmenším všechny krávy z jižní Moravy.“ Strejda se s ním ještě chvíli hádal, jenže pak si průvodce konečně uvědomil, že s naším strejdou to nemá žádnou cenu, a tak hádku ukončil slovy: „Myslete si, co chcete, a já udělám to samé.“

Vstoupili jsme do místnosti po okraj naplněné starým nábytkem. Některé kousky byly z dubového dřeva, jiné z exotických dřevin. Další byly pouze nalakovány, aby mohla vyniknout jejich jedinečná barva, jiné byly bohatě malované všemožnými barvami. Na všechny z nás dýchla atmosféra starých časů, ale taky vůně starého dřeva. Když jsme postupovali dále do sálu, objevilo se před námi ono slavné křeslo. Podle pověsti je jeho potah vyroben z kůže služebníka, který takhle chtěl sloužit svému pánovi i po smrti. Zajímavá myšlenka jak po sobě na zemi něco zanechat až odejdeme.

Jenže pak se všechny mé dětské představy rozplynuly jako by lusknutím prstů. Přesněji řečeno lusknutím prstů pana průvodce, který na křesle z lidské kůže nenechal nit suchou: „Z lidské kůže byste měli leda takový maličký kousek tadyhle, víc byste nevymáčkli,“ a ukazoval prstem na opěrátko pro ruce. Zároveň to byla poslední kapka i pro strejdu, který rozčílením nemohl ani mluvit. Jen vztekle mávl rukou a poznamenal: „To je takovej vůl! Když bude takhle tupě všechno vyvracet, tak mu sem příště nikdo nepřijde. Já už na to nemám nervy!“ Mladý průvodce na sobě sice nedal nic znát, přesto jsem si jista, že strejdovu výtku slyšel. Namísto vkročení do další hádky se jen otočil a pronesl známou větu všech průvodců: „Pokud jste si pokoj prohlédli, postupujte do dalšího pokoje, semky za mnou.“ Vůbec jsem se strejdovi nedivila. Průvodce totiž postupně dokázal lézt na nervy nejen všem členům naší rodiny, ale i zbytku výpravy.

Naprosto rozhořčení jsme stáli před zámkem a zpracovávali všechna zklamání, která nám nemilosrdně připravil pan průvodce. „Kašlem na přehradu a hospůdku. Jde se dom,“ zavelel Miloš, dnešní oslavenec a zároveň hlavní velitel naší výpravy. Tak se tedy šlo.

Strejda stál před rozpáleným krbem, ve kterém se opékalo maso a brambory. Nejdříve mu předávala dárek babička, potom teta Iva a nakonec my. Mamka strejdovi předala láhev rumu a taťka zalepenou obálku s nápisem „vše nej“ a obrázkem dortu. Miloš vzal do ruky nůž, obálku odpečetil a vytáhl stírací los. „Brácha, mám tě ráda, ale opovaž se na něj něco vyhrát!“ žertovala mamka.

Miloš vytáhl desetikorunu, kterou měl pro všechny případy připravenou v kapse na nákupní vozíky. Setřel los a ejhle, vyhrál dvě stě korun. Škodolibě se usmál na mamku a prohlásil: „Vidíš ségra, a teď koukej na drát!“ Sbalil peněženku, vzal si cigaretu na cestu a vyrazil směrem k jediné benzince ve městě. To jsme si s taťkou nemohli nechat ujít.

Za pokladnou stál středně vysoký muž s bradkou a pivním mozolem. Právě vyplňoval křížovku, a pokud by na něj strejda nepromluvil, byl by si nás ani nevšiml. „Máte nějaké přání?“ odříkal monotónně známou formulku prodavač a promnul si oči. „No, přání bych měl. Proto jsem taky tady. Chtěl bych tak dva… ne, pět losů. Každý po kilu. Jo a taky tady ten mi z toho účtu strhněte,“ a podal muži s bradkou výherní los. Strejda zaplatil, sbalil losy a mohli jsme se zase vydat zpátky, tentokrát se západem slunce za zády.

„Takové štěstí mít podruhé nebudeš! To se vsaď!“ provokoval taťka Miloše, když začal stírat svůj první los. Strejda dlouho otálel a všechny napínal, ale když viděl, že pomalu ztrácí náš zájem, zrychlil. Na první los nic nevyhrál. Na druhém měl padesát korun, ale na třetím, čtvrtém a pátém zase nic. „Já to říkal,“ nedal si pokoj taťka a významně se poplácal po rameni. Strejda naštvaně vzal peněženku ze stolu a vyrazil směrem k muži s bradkou: „Však počkejte! Já vám ještě ukážu!“

„Chci patnáct losů!“ přikázal strejda. Muž za pokladnou na něj chvíli zíral, jako by mluvil svahilsky, pak sebou škubnul a ospale nám sdělil, že jich má už jen deset. „Tak navalte těch deset, ať tady těm posměváčkům ukážu, kdo má tady štěstí a vyhraje sázku!“ všiml si strejda našich úšklebků, „když budou mít štěstí oni, neskončí večer v oblečení v bazénu.“

„Krucipísek!“ vykřikl strejda zpod terasy a vytrhl všechny z polospánku. „Já vyhrál! Já vyhrál!“ křičel a pobíhal po celé zahradě se stíracími losy v ruce. „Si dělá srandu,“ prohlásil klidně táta a s pobavením pozoroval, jak si strejda svléká tričko a skáče do bazénu, prý aby se „zchladil“.  Mamku to ale klidnou nenechalo. Vzala losy ležící u bazénu a utíkala s nimi na světlo. „Sakra! No fakt! Koukej!“ žduchla mamka do taťky loktem. Taťka mžoural očima na losy, a když konečně zaostřil, prostřídaly se mu všechny barvy barevného spektra. „Dva melouny, bejby!“ stál před námi Miloš s ručníkem kolem ramen. „Co s tím budeš dělat? Nějaký bonus za prvotní los, který odstartoval celou tuhle vítěznou řadu, by nebyl?“ narážel taťka na náš narozeninový dárek. „Tak dvě stovečky by se MOŽNÁ našly. Ale co udělám jako první je, že to pořádně oslavím, no ne?!“ smál se Miloš, sedal si ke stolu a otevíral další pivo. „Tak u toho být nemusím,“ řekly souhlasně mamka s babičkou a šly spát. Přidala jsem se k nim i já s tetou Ivou. Sestra s malým bratránkem dávno spali, a tak přišli o celou zábavu se stíracími losy. Taťka zůstal s Milošem ještě chvíli venku a bylo slyšet, jak o něčem živě debatují. Zřejmě ještě rozebírali naše rozhořčení z odpolední zámecké prohlídky.

Ráno mě kupodivu nevzbudil ani sousedův kohout, ani pískot malého bratrance, který vzdoruje při nasazování plínky. Do uklidňujícího ticha rozléhajícím se po celém domě, vstoupil zvučný hlas strejdy Miloše: „Kde do háje jsou?!“ Přiběhl do pokoje celý rudý a začal všechno obracet vzhůru nohama, div nerozbil babičce památné vázy. Kouřilo se z něj jako z parní lokomotivy a kromě pár sprostých slovíček po nás křičel: „To jsou ale pitomý fóry! Tak řekne mi někdo, kde jsou?!“ Nikdo nevěděl, o čem mluví, poněvadž jsme byli všichni ještě rozespalí, u očí se nám usadily ospalky a tolik nám to nemyslelo. Až babička Miloše trochu uklidnila a my pochopili, že nemůže najít své výherní losy. Taťka sám sebe jmenoval za hlavního vyšetřovatele a nás obsadil do role pomocníků. „Kde jste své nezvěstné losy viděl naposledy?“ snažil se taťka odlehčit situaci svými otázkami, ale strejdu tím ještě více naštval, protože ten měl v afektu úplný výpadek paměti. Proto jsme hledání museli vzít na vlastní pěst. Nejdříve jsme mysleli, že losy poponesl lehounký letní větřík dále do zahrady, takže jsme nedříve prohledali celou zahradu. Maličký bratránek si vzal dokonce lopatičku a hrabal v písku a posléze ďoubal ještě i do hlíny kolem stromků. Více než losy ho však zajímali mravenci, kteří se kolem něj vynořili, kdykoliv zajel lopatičkou trochu hlouběji do trávy. Dokonce jsem se dívala do garáže, mamka do bazénu a Iva do skleníku. Babička postupně začala podezírat sousedy, jestli nás náhodou včera neslyšeli a nepřišli si pro ně, když všichni spali. Nikde nebyly. Jako by se po nich slehla zem.

Taťka, který celou dobu jen nečinně stál a jakožto „hlavní vyšetřovatel“ nám dával pouze rozkazy, na nás najednou zpod terasy zamával losy. Všem se ulevilo. Ovšem, když jsme k němu doběhli, přeběhl nám mráz po zádech. Taťka držel v ruce losy, které byly v hromádce ke spálení. Všichni jsme věděli, co to znamená, ale nikdo se to neodvážil říct nahlas. Strejda včera v zápalu oslav spálil nesprávné losy. Dva miliony korun ležely v krbu, teď už jen jako popel, který se postupně díky lehkému vánku rozfoukával do okolí.

„Jsem ti včera večer říkal, ať to nepřeženeš. Ses na to měl vykašlat. Už jen ten zámek naznačoval, že to bude blbej den. Jak říká klasik – kdo chce víc, nemá nic. Neštěstí ve hře, štěstí v lásce, no ne?!“ plácal taťka Miloše do zad. Strejda se nezmohl ani na jediné slovo a šel zpátky domů. Posléze jsme ho našli v pokoji pro hosty, jak leží na kanapi a bezmyšlenkovitě se dívá do stropu. Bylo mi ho líto. Více než kdy jindy, i když vím, že peníze nejsou všechno.

Dopoledne se zjevil u oběda. S chutí snědl řízek a začal vtipkovat na svůj účet. Dokonce se s taťkou vsadil o to, že nikdy v životě neudělal takovou hroznou blbost jako on včera večer. Taťka s nadšením přijal. Byl to zase ten starý známý strejda. Vše bylo jako dřív, a tak to mám ráda.

Odpoledne nastal čas se rozloučit. Nechtělo se mi. Dali jsme sbohem jak babičce, tak i Milošovi, Ivě a mému malému bratránkovi. Čím dál více jsme se vzdalovali od tohoto malebného městečka, od zámku, který se rád vystavuje na odiv všem jeho návštěvníkům a od osudové benzinové pumpy. Postupně jsme míjeli pole, husté lesy, rozkvetlé louky, všechny bohaté jihomoravské vinohrady a rozlehlé vesničky. Ach, jak ráda se sem vracím.