Alexandra Zornová

 

3. Takový cirkus!

Akrobatka

Sedím na studené podlaze jednoho z vozů, které nás vezou na další místo. Krajina, která se kolem míhá, mi připadá neznámá a přesto tak povědomá. Možná už jsme tudy jeli. Možná mi jen připomíná domov, který už mým domovem není. Povzdechnu si. Možná bych potřebovala jen někde zůstat. Zvlášť teď. My ale jedeme dál, vždycky jedeme dál. „Jednadvacet! Ha!“ prořízne ticho výkřik. Odtrhnu zrak od okna a ohlédnu se na několik krotitelů hrajících karty. Starý Rick shrábne několik bankovek a chystá se na další hru. Nemám ho ráda. Zvířata po drezúře s ním odchází s krvavými šrámy a skelnýma očima. Zvířecí životy tady nemají žádnou ceny, teď to vypadá, že ani ty naše. Jde jen o představení. „Tak o kolik tentokrát?“ zeptá se posměšně svých protihráčů Rick a probodne je černým pohledem. Vedle něj vidím prázdnou židli Sama, mladého krotitele, který jako jediný zvířatům skutečně rozuměl. Mého Sama. Před pár nedělemi během zastávky ve Sttutgartu přišel o život. Stejně jako šest dalších pracovníků cirkusu tento měsíc. Mých nejbližších přátel. Kromě Sally. „Nešťastné nehody se stávají, s tím nic nenaděláme,“ bylo jediné, co jsme po jeho smrti slyšeli.

 

„Už jsme skoro na místě! Nikdo nezůstane vevnitř, všichni hned do práce,“ ozve se z prvního vozu. Přehodím si kolem ramen starou šálu a s ostatními vybíhám ven. Pohledem se snažím najít Sally. Nevidím ji.  V dlani najednou držím tlusté lano a za křiku: „Raz, dva! Raz, dva!“ se mi před očima začíná objevovat obří šapitó. Pohled, který jsem viděla nesčetněkrát, mi přijde stejně jako pokaždé ohromující. Lano mi prokluzuje mezi prsty a seká mě do dlaní. Mé ruce jsou ale zvyklé, tohle dělám denně už od dětství. Nebolí to. Jen zabrat. Povolit. Zabrat a povolit. Po chvíli lano předávám k zajištění a spěchám pomoct se zvířaty. „Hni sebou, ty stará potvoro!“ křičí jeden z krotitelů. S úsměvem mu beru provaz z ruky a vzpírající slonice se mnou po jemném pohlazení poslušně odchází. Přidám do kroku a utíkám od černého jedovatého pohledu. V kleci už stojí druhá slonice a zpoza ní vidím Sally. „Proč jsi nepřišla? Čekala jsem na tebe celou cestu,“ špitne s úsměvem. „Nebylo mi dobře. Navíc se mi nechtělo přebíhat mezi vozy,“ odpovídám jí. Ví, že od smrti Sama nemám mezi ostatními dobrý pocit.  „Po představení si zajdeme do města, užijeme si klid a popovídáme si, dobře?“ usměje se na mě, ale v černých očích jí svítí smutek a já jí usměv s lehkým přikývnutím oplácím. Už abych odsud mohla odejít.

 

Bok po boku vstupujeme dovnitř stanu. Hned nás obklopí hluk zvířat i ostatních cirkusáků. Odběhneme do rohu a začneme se protahovat. Ostatní na sebe pokřikují, smějí se a vtipkují. Ale v jejich očích vidím strach a nejistotu. Všichni tuší, že všechna ta úmrtí nešťastnou náhodou nebyla. Necítím se tady dobře. Cítím něčí pohled. Nebo možná pohled všech. Rozhlédnu se, ale nikdo se nedívá. Nikdo se na mě nikdy nedívá, proč by měli teď? „Za hodinu začínáme!“ ohlásí principál a já se začínám soustředit jen na své představení. Odbíhám se Sally dozadu a převlékám se do kostýmu. Stejný jako vždycky, ale dneska se v něm necítím pohodlně. Zdá se mi příliš úzký a zároveň široký. Na židli kousek ode mě sedí starší prošedivělý muž. Na stole před ním stojí poloprázdná láhev s rumem. Zatímco si na víčka nanáším barevné třpytky, vstává a s prázdným pohledem odchází k vedlejšímu zrcadlu. Za chvíli se mu na obličeji díky líčidlům objeví široký úsměv. Klaun s nejsmutnějším pohledem. Zoufalé černé oči ho prozrazují. Stejně jako snad všichni tady schová své pravé já pod maskou, jen více nápadnou.

„Dámy a pánové, vítejte na našem představení! Doufám, že jste připraveni zažít nezapomenutelnou show!“ začínáme stejně jako vždycky. Dívám se do tváří našich návštěvníků. Děti s rozzářenýma očima, dámy v elegantních šatech a pánové v černých pláštích. Vše stejné a přece zvláštně jiné. Já jsem sama. Na scénu vbíhají polykači ohně v hnědých kalhotách a předvádí nebezpečnou show. Mladé dívky v předních řadách na ně obdivně hledí, ale to už je za burácení veselé hudby střídají albínská dvojčata s jejich tanečním číslem. Poté lvi proskakující hořící obruče, sloni s liliputány stojícími na jejich zádech, opice skákající až do hlediště, majestátný velbloud nebo tygři zavřeni v kleci se starým Rickem. Diváci skandují. Muzika zrychluje. A mně běhá mráz po zádech. Zvláštní neklid, možná tušení. Před diváky přichází klaun. Dívám se do jeho prázdných očí a širokého úsměvu a házím mu další kuželky na žonglování. Projede mnou zvláštní strach. Nemrká. Diváci šílí. Neví, že náš cirkus provází něco tajemně nebezpečného.

Hudba se mění a já s hlubokým nádechem vystupuji zpoza závěsu. „Co se děje?“ slyším Sally. Neodpovím jí. Teď přichází moje chvíle. Dojdu doprostřed a kolem zápěstí si obmotám provaz. Provaz mě zvedá do vzduchu a já začínám se svým číslem. Létám nad hlavami diváků a nechávám se plně prostoupit jen svým vystoupením. Provaz mě vyzvedává až k úplné špici stanu a já si provaz přechytnu z jedné dlaně do druhé. Zvednu oči a setkám se s černým pohledem. Znám ho, ale najednou si nemůžu vzpomenut. Chci se podívat znovu, ale najednou lano škubne. Cítím zvláštní lehkost a čas se mi zastaví. Vidím zděšené tváře a rty otevřené k výkřiku. Dívám se na ostatní cirkusáky a zdá se mi, že nikdo nechybí. Všichni vypadají vyděšeně. Nestihnu se podívat znovu. Zhoupne se mi žaludek a já padám. Zavřu oči a hlavou mi začnou létat myšlenky. Nikdy se nedozvím, kdo se nás snažil zbavit. Ani proč. Proč zrovna nás. Hudba mi najednou začne znít v uších. Zrychluje se a já konečně uslyším zděšené výkřiky. S přijmutím věčné nevědomosti zoufale zakřičím. Čekám na zázrak, ale místo toho jen ticho. A tma.