Marie Nojzerová

„Už uplynulo třicet dní od zmizení Emily Parker, šestadvacetileté účetní z malého městečka Greenville uprostřed Alabamy. Od doby jejího zmizení byly nahlášeny tři další podobné případy. Pohřešováni jsou mimo jiné i James Clark, Robert Williams a Olivia Robinson. Všichni z Alabamy. Přestože o těchto zmizeních moc informací nemáme, víme, že případy mají mnohem více společného než jen místo ztracení. Všichni pohřešovaní se ztratili týden po sobě a to kolem osmé hodiny ranní. Policie nadále pokračuje v pátrání, žádné podrobnější informace o vyšetřování bohužel nemáme. O všem důležitém vás budeme průběžně informovat. Zůstaňte s námi.“ Rozčíleně jsem vypnula televizi. Už jsem to nemohla poslouchat. Je to měsíc, co moje kolegyně z práce Emily zmizela a nikdo stále nic neví. Co týden se pohřešuje nový člověk. Lidé se bojí vycházet z domu. Mají strach posílat své děti do školy. Všichni chodíme do práce, jenom abychom měli z čeho vyžít. Jinak ale nežijeme. Po práci jezdíme rovnou domů, zamykáme se a přežíváme zbytek dne. Policie se sice snaží situaci vyřešit, jejich snaha však žádné výsledky nepřináší.

Jako každé ráno jsem vstala v šest hodin, abych se nachystala do práce.  Venku ještě panovala tma a okna byla pokryta bílou přikrývkou. Sněžilo. To bylo pro naši oblast velice neobvyklé. Asi to odpovídalo současné atmosféře našeho městečka. Připadalo mi, že poslední dobou tu neobvyklé věci nahradily ty obvyklé. Všechno, co jsme znali, se přetáčelo vzhůru nohama a nikdo z nás nevěděl, co s tím dělat. Greenville bylo známé jako klidné malé město, kde se nic neděje. To se ale rázem měnilo. Zrovna jsem dopíjela svůj ranní šálek černé kávy, když jsem uslyšela hlasité zatroubení. To byl můj kolega Liam. Od té události s Emily se tu všichni bojíme chodit sami, a tak i do práce jezdíme po skupinkách, vzájemně se vyzvedáváme. Je to zvláštní. Se svými spolupracovníky jsem si nikdy nerozuměla, obzvlášť s Emily ne. Byli jsme moc odlišní. Tato nepříjemnost nás ale všechny sblížila a najednou toho máme mnohem více společného než jen práci. „Už běžím,“ zařvala jsem a popadla všechny důležité faktury ze stolu. Rychle jsem přes sebe přehodila svůj huňatý kabát a utíkala do tepla Liamova vyhřátého auta.

Jízda do práce mi výjimečně utekla. Celou cestu jsme si s kolegy vyprávěli historky a po dlouhé době mi někdo dokázal vykouzlit úsměv na tváři. Netušila jsem ale, jak rychle mě přejde. Zrovna jsem odemykala svou kancelář, když vtom… dveře se otevřely samy. A v nich stála ona. Ten zvonivý smích bych poznala všude. Emily.

„Co se tváříš, jak kdybys viděla ducha?“ řekla pobaveným tónem. Zalapala jsem po dechu. To není možné. To se mi jen zdá. To se mi musí zdát! Z myšlenek mě ale rychle vytrhla další Emiliina otázka. „Prosím tě, nemáš tady někde ibalgin? Od rána mě děsně bolí hlava.“ Nemohla jsem se vzchopit jí odpovědět. Klid v jejím hlase mě rozhodil ještě víc. V tomhle jsme se lišily. Ona nikdy nic neřešila. Naopak, vždy každou situaci zlehčovala. Zato mě dokázala rozhodit sebemenší pitomost. Proto mě situace jako tato neuvěřitelně znervóznila. Stála jsem ve dveřích jak opařená a nebyla schopna ze sebe vydat hlásku. „Ježiši, co je ti? Jsi v pořádku?“ zeptala se mě starostlivě. „Já jestli jsem v pořádku? Já? Děláš si ze mě srandu?“ vyjela jsem po ní, ale hned jsem se zastavila, když jsem si všimla jejího zmateného výrazu. Jenom nechápavě zvedla obočí. „Samozřejmě, že nejsem v pořádku,“ odpověděla jsem jí teď už klidným, ale rozklepaným hlasem. „Všichni jsme se o tebe báli. Představovali jsme si nejhorší scénáře toho, co se ti stalo. Měsíc o tobě nikdo neví a ty si najednou jen tak přijdeš do práce a děláš jako by se nic nestalo.“ „Co to povídáš?“ Začínaly se mi hrnout slzy do očí. Dolehl na mě všechen stres. Sice jsme si nikdy nerozuměly, teď ale nebylo člověka, kterého bych viděla raději. „Haló?“ zatřepala se mnou. „Mohla bys mi vysvětlit, o čem tady mluvíš? Jak to, že o mně nikdo měsíc neví? Však jsme se viděly včera. Pamatuješ? Tady v kanclu. Přece jsme spolu dělaly na těch fakturách.“  Když se nadechovala, že řekne další větu, zničehonic se zasekla. Upřela svůj zrak na stěnu za mnou a ani nezadutala. „Kolikátého je?“ zeptala se mě vystrašeně. „Dvacátého října. Proč?“ Najednou jsem uviděla v Emiliině obličeji šok a zděšení. Rychle běžela ke svému stolu, aby se podívala na kalendář. Od doby jejího zmizení na něj nikdo nesáhl. Ukazoval dvacátého září. „To není možné. Co se to děje?“ Slyšela jsem, jak si mluví sama pro sebe a frustrovaně si prohrabuje vlasy. „Emily?“ Lehce jsem ji popadla za rameno a otočila mým směrem. „Kde jsi celý ten měsíc byla?“ zeptala jsem se jí se zatajeným dechem. Nemusela mi ale ani odpovídat, prázdnost v jejím výrazu mi prozradila vše. Ona sama nevěděla. 
Sotva jsem zpozorovala, jak jí zbledla tvář, zhroutila se na zem. Rychlá přijela okamžitě. Mezitím co kolegové z práce informovali policii o tom, že se Emily našla, já s Liamem jsme ji doprovodili do nemocnice. Seděli jsme s ní v místnosti, zatímco ji lékař vyšetřoval. „Říkáte, že si nic nepamatujete, slečno Parker?“ tázal se jí během toho, co kontroloval zorničky. „Ne. Z posledního měsíce nic, pane doktore.“ „To jsem si myslel,“ řekl a prohlížel si rentgen. „Máte amnézii, slečno. A podle nálezů na vaší hlavě hádám, že bude způsobená tou ránou do hlavy, kterou jste utrpěla.“ Lékař chtěl pokračovat v diagnóze, když vtom jsme všichni upnuli naši pozornost k něčemu úplně jinému.

„Máme pro vás nové zprávy ohledně pohřešované čtyřky z Alabamy. Dnes ráno byli objeveni první dva zmizelí, Emily Parker a James Clark. Emily Parker je zdravá a živá. To samé bohužel nemůžeme říct o Jamesi Clarkovi. Byl nalezen v noci s četnými zraněními. Rána do hlavy byla určena jako příčina smrti. Vrah je zatím neznámý, policie však objevila otisky prstů. Už je jenom otázkou času než se zjistí, kdo je za vše zodpovědný. Jinak pátrání po Robertu Williamsovi a Olivii Robinson nadále pokračuje. Za chvíli se vrátíme s více informacemi a prozatím přejeme pěkné odpoledne.“ Všichni jsme se na sebe v šoku podívali. Vražda? To snad ne. Sotva jsme se začali vzpamatovávat, do místnosti vtrhlo pět mužů. Nejdřív jsem je ani nezaregistrovala, dokud mě jeden z nich nepopadl za ruce. Teď už jsem si je prohlédla pořádně. Všichni na sobě měli černé uniformy a za opaskem zbraň. Policisté. Když jsem se koukla na Emily a Liama, spatřila jsem, že jim nasazují pouta na zápěstí. Stejně jako mně. „Prosím vás, o co tady jde?“ ptala jsem se celá zmatená, mezitím co jsem se snažila vyškubnout z policistova pevného sevření. „Otisky vás tří se shodují s otisky nalezenými na těle oběti. Jste obviněni z vraždy 1. stupně. Máte právo nevypovídat. Vše, co řeknete, může a bude před soudem použito proti vám. Máte právo na advokáta. Pokud si ho nemůžete dovolit, bude vám přidělen během vyšetřování a před soudem,“ sdělil nám chladně. Nikdo z nás nemohl uvěřit tomu, co právě řekl. Zatímco nás usazovali do zadních sedadel policejních aut, uvědomila jsem si, jak moc toho začínám mít s Emily a Liamem společného.