Anna Hradilová
4. téma: Pohádky trochu jinak
Královna Em
Bylo nebylo v dalekém království žil král se svou půvabnou ženou. Oba byli velice šťastní, jelikož královna čekala své první dítě. Zanedlouho se jí narodila krásná zdravá holčička. Jenže královna po porodu náhle ochořela a neexistoval lék na její uzdravení. V království zavládly temné časy.
To nejhorší, co se mohlo stát, se stalo pravdou. Královna po několika měsících zemřela. Sněhurka byla ještě malá, a tak její otec usoudil, že potřebuje ke své správné výchově ženskou ruku. Dal se tedy do hledání. Netrvalo dlouho a našel Em. Avšak Em jako jeho žena a Sněhurčina náhradní matka nebyla moc šťastná. Nebylo to proto, že by snad Sněhurku či jejího otce neměla ráda, právě naopak. Sněhurku měla ráda jako svou vlastní a jejího otce milovala a podporovala ho jako správná manželka. Ale bylo to tím, že jí život matky a královny připadal prostě a jednoduše nudný. Potřebovala ho, jak se říká, trochu opepřit.
Tak jako každý den se Em procházela zámeckými zahradami, když najednou zahlédla u altánku něčí stín. Em by si ho ani nevšimla, kdyby se neschovával. Řekla si, že sebere odvahu a půjde se podívat, kdo se tam schovává. Čím víc se přibližovala k altánku, tím zřetelněji viděla obrys postavy. Najednou uslyšela Sněhurčin hlas, ohlédla se a viděla Sněhurku běžící směrem k ní. Poté obrátila svůj zrak zpátky k altánku, ale stín tajemné postavy zmizel. Spatřila jen listy jabloně rozvířené útěkem neznámé postavy. Sněhurka k ní přiběhla celá ubrečená. Em to zaskočilo, jelikož skoro nikdy neviděla Sněhurku tak brečet. Ty bys dokázala vybrečet i celé moře. „Čekala, že to Sněhurku aspoň trochu rozesměje nebo potěší, ale to ne, dokonce jí přišlo, jako by Sněhurčin pláč ještě zesílil. Co se děje?" Trvalo ještě pět minut, něž se Sněhurka uklidnila natolik, že jí stačila říct, co se stalo." „Otec, tvůj manžel, zakázal Denileovi, aby mě požádal o ruku, a taky mu nařídil opusit království. Aby věděl, jak se máme s Denielem rádi, vysvětlila jsem mu, že ho miluji už od té doby, co u nás nastoupil jako zahradník. Ale otec mě nutí, abych si vzala toho nafoukaného prince Krasoně."
Em překvapilo, že by se její muž choval tak necitlivě. Přece i ona nebyla šlechtična a přesto si ji vzal. Uklidnila Sněhurku a řekla, že si ještě s otcem promluví. Zatímco si Sněhurka odešla lehnout do své komnaty, Em zůstala v zahradě a nedokázala přestat myslet na postavu ve stínu. Šla se znovu podívat na místo, kde předtím tajemnou osobu viděla. Když došla k altánku, tak si na dřevěném sloupu všimla, že malým nožem byl přibodnutý dopis, ve kterém stálo: Jak můžeš sedět vedle krále, když nejsi urozená? To Em zaskočilo. Za dobu, co si vzala Sněhurčina otce, jí nikdy nikdo neřekl, že by si snad krále nezasloužila. Vzala si nůž i dopis s sebou.
Když otevřela dveře své komnaty, čekal tam na ni král. Začala zpovídat svého muže. Byla zvědavá, proč nutí Sněhurku vzít si někoho, koho ani nezná. „Vezme si Krasoně, s tím už nic nezmůžeš." Než stačila Em něco říct, král odešel. Napadlo ji sledovat svého muže, kam vlastně jde. Potichu se vyplížila z komnaty a uslyšela Sněhurčin hlas: „Proč mám jít s tebou do jídelny?" To bylo pro Em znamení, šla za Sněhurčiným hlasem. Byla asi deset kroků za nimi, když vešli do jídelny. Zůstala za dveřmi a jen poslouchala. Slyšela rozhovor otce s dcerou. Najednou se k jejich hovoru přidal ještě třetí hlas, který Em nikdy neslyšela. Říkala si, že je to jen nějaký služebník. Ale když ten hlas poručil králi, ať zavře dveře, čekala, že se vzepře. On však jen poslušně splnil pokyn záhadné osoby. I přes zavřené dveře bylo slyšet podezřelé zvuky. Znělo to jako zápas, byly slyšet tlumené výkřiky vzpouzející se Sněhurky.
Em se pokoušela se dostat dovnitř. Když se jí to konečně povedlo, našla uvnitř jídelny už jen svého muže a Sněhurku, tajemná osoba byla pryč. Vyděšeně se ptala, co se stalo. Král i Sněhurka se tvářili překvapeně a tvrdili, že se nic neudálo. Začala vysvětlovat, co slyšela za dveřmi, a v tu chvíli si všimla otevřeného okna. Na okenním rámu byl papír přibodnutý stejnou dýkou, jaká dnes byla v zámeckých zahradách. Když si dopis přečetla, stálo v něm: „Už se ti dostávám pod kůži." Po dočtení si otřela zpocené čelo, obrátila se na Sněhurku a svého muže a s úsměvem řekla: „Jsem unavená, jdu si lehnout." V hlavě se jí honily různé myšlenky, tak usoudila, že si to nechá projít hlavou a začne hledat vysvětlení až ráno.
Po probuzení vyrazila hned do jídelny. Už před vchodem se zarazila, všude bílé závěsy a ozdoby. Za jejími zády se ozval Sněhurčin hlas: „Tady ti představuji svého snoubence, prince Krasoně." Em polilo horko, pomalu se obrátila. Krasoně si pomalu a zřetelně prohlédla a uctivě se mu představila. Rád vás poznávám, královno Em." Vše se jí začalo náhle spojovat dohromady. Vždyť tenhle hlas slyšela včera z jídelny, to on omámil jejího muže a Sněhurku, to on byl v zahradách a schovával se za sloupem altánu. Než však stihla cokoliv říct, Krasoň ji požádal, zda by mu nemohla ukázat hrad. Přikývla a jako první ho zavedla do věznice, kde ji napadl plán. Ukáže Krasoňovi jednu celu a zavře ho tam. Plán by byl skvělý, kdyby Krasoň nebyl dvoumetrové chlapisko. Snažila se ho tam zavřít, ale on ji přemohl a zavřel tam ji. Než odešel, podíval se jí do očí: „Ty ani nikam jinam nepatříš, ještě dnes si Sněhurku vezmu, stanu se králem a ty uvidíš." „To ti nikdy neprojde!" volala za ním. Krasoň se jen pousmál a odešel. Em se s brekem svalila na zem.
Najednou ji osvítila nějaká světlá záře. Byla to víla, o které vyprávěla Sněhurce, když byla malá. Víla jí zašeptala do ucha: "Když uvidí svůj odraz, tak se vymaní z omámení," a zase zmizela. Em v tu chvíli potřebovala k záchraně své rodiny a svého království jen jednu věc, dostat se z cely. Začala kývat s mřížemi, ale nebylo to nic platné. Najednou si všimla, že na místě, kde se víla zjevila, leží klíč. Rychle ho popadla, odemkla a utíkala do jídelny. Právě se tam konal svatební obřad Krasoňe a Sněhurky. Rozrazila dveře a běžela k oltáři. Tam už stál Krasoň se Sněhurkou, Sněhurčin otec stál hned za nimi. V lesklé dýce se odrážela její tvář jako v zrcadle. Napadlo ji ukázat dýku králi i Sněhurce.
Když se král probral, nechal Krasoně zajmout.
Em si konečně vydechla, Krasoň byl ve vězení daleko odsud a ona měla konečně klid. Sněhurka si nakonec vzala Deniela, její otec proti tomu nic neměl. Em společně se svým manželem usedli na trůn a v klidu žili v letním sídle a jak se říká, pokud neodjeli, tak tam žijí dodnes.