Tereza Pavlacká

5. Ať je to ten, nebo ten, vyhoďme ho z kola ven

SDÍLENÉ OSUDY

   Hannover, Německo, 1936

   „To je hnus,“ zavrčel Heinrich.

   Roztržitě jsem se k němu otočila. Stál před oknem, široce rozkročený, s rukama založenýma za zády. Zatínal pěsti a šlachy na krku se mu napínaly. Než jsem se však stačila zeptat, co se děje, syčení pánve strhlo mou pozornost zpět ke sporáku.

   „Chátra jedna židovská. Jsou jako krysy,“ pokračoval. „Nakvartýrují se ti do domu a začnou od základů rozežírat jeho strukturu. Nejprve budou ze sklepa mizet brambory. Pak, až si nadělají zásoby, se dají do zabírání celé budovy. Než se naděješ, máš je za stěnou.“ Vnímala jsem jeho monolog spíš jako monotónní hučení, proto jsem sebou trhla leknutím, když náhle vybuchl: „A o to jim přesně jde! Chtějí zničit naše spokojené životy!“

   „Pojď se najíst, prosím tě,“ zamumlala jsem. Shrnula jsem vajíčka z pánve do misky a vytáhla z šuplíku lžíci. Než jsem vykročila ke stolu, zkontrolovala jsem, jestli je dokonale čistá. Heinrich byl očividně rozčilený; nechtěla jsem ještě přilévat olej do ohně.

   „No to snad není pravda!“ vyhrkl, když jsem ho míjela. Opřel se dlaněmi o parapet a přitiskl obličej ke sklu. „Pojď sem, Lino, to musíš vidět!“

   Potlačila jsem nutkání obrátit oči v sloup. Položila jsem Heinrichovu snídani na stůl a přistoupila k němu. Netrpělivě mě postrčil před sebe, načež ukázal prstem dolů na ulici. „Podívej se na to. Ten zatracený Eichel normálně pomáhá Židákům. Nosí jim kufry jako nějaký portýr!“

   Zahleděla jsem se na scénu pod sebou. Teď už mi manželova slova dávala smysl. Před protějším domem stálo nákladní auto, kolem nějž pobíhaly tři malé děti. Na těch by ostatně nebylo nic zvláštního. Vzápětí však ze dveří domu vyšla žena. Dlouhé černé vlasy jí lemovaly pohublý obličej, z nějž jako vykřičník vystupoval skobovitý nos. Na první pohled Židovka, napadlo mě.

   Podle Heinrichova slábnoucího bručení jsem si domyslela, že se odebral posnídat. Já však zůstala     u okna a dívala se, jak ta žena něco zavolala na honící se děti, než se natáhla pro další zavazadlo. Vytáhnout je dalo jejímu drobnému tělu zabrat. Chvíli se s ním potácela, a pak si je spustila k nohám. Bezradně se rozhlížela ulicí, až se její pohled střetl s tím mým. Žaludek se mi stáhl. Její velké černé oči jako by se mi zabodly přímo do duše.

   Vzápětí se ode mě odvrátila a usmála se na muže, který právě vyšel z domu. Znovu se mi udělalo zle. Klaus Eichel, náš dlouholetý přítel. Měl rád děti, zvířata – a měl rád mě.

   Jako by vycítil můj pohled. Zvedl oči, a když mě spatřil v okně, nenápadně mi pokynul. Tím ke mně znovu přitáhl Židovčinu pozornost. Upřeně se na mě zahleděla a já, celá rudá, ucouvla od okna. Z nějakého nejasného důvodu jsem se cítila zahanbeně.

   Heinrichovi to neušlo. „Co je?“ Upíjel kávu a zpoza hrnku si mě pátravě prohlížel.

   „Nevím. Asi mi úplně nesedlo, jak se na mě ta žena dívala.“

   „Třeba si myslela, že jsi taky Židovka,“ uchechtl se. „A už plánuje, jak spolu budete slavit chanuku.“

   Mlčky jsem stiskla rty. Dívala jsem se na něj, jak se láduje vejci, a přemýšlela, proč s ním vlastně pořád zůstávám. Naše bezdětné manželství bylo už delší dobu v troskách. Vše se ještě zhoršilo po Heinrichově vstupu do Strany.  

   Jakmile si nacpal do úst poslední sousto, vstal a chystal se k odchodu.

„Přijdu kolem sedmé,“ zahuhlal. „Tak se podle toho zařiď.“ Což prakticky znamenalo: Očekávám hotovou večeři a vychlazené pivo. Když kolem mě procházel, majetnicky mě poplácal po rameni. To jen umocnilo mé ponížení.

   Navzdory tíze, kterou jsem po Heinrichově odchodu cítila, jsem se dala do úklidu. Zvuk zvonku mi pak téměř způsobil zástavu srdce.

   „Klausi,“ vydechla jsem poté, co jsem otevřela dveře.

   „Můžu dál?“ zeptal se tiše. Pokynula jsem mu dovnitř, čímž jsem odpověděla na jeho otázku. Ulehčeně se usmál.

   Oplatila jsem mu úsměv a zamířila zpět do kuchyně.

   „Takže ty mě špehuješ?“ prohodil pobaveně, než se svezl na židli.

   Vzala jsem do ruky skleničku a začala ji leštit. „Ne. Kdo byla ta Židovka?“

   „Myslíš Ester? Přistěhovala se z Kielu, hledala nějaké levné bydlení víc ve vnitrozemí.“ Pokrčil rameny. „Manžel ji opustil, nechal jí na krku tři děti, hrůza.“

   „Strašná,“ ušklíbla jsem se.

   „Ale no tak, Lino,“ zasmál se. „Vždyť víš, že já miluji jen tebe. Kolik mám času, abych ti to dokázal?“

   „Vrátí se až večer.“

   Znovu roztáhl rty v úsměvu a já věděla, že nebude muset dokazovat vůbec nic.

   Když ve tři čtvrtě na sedm v zámku zarachotily Heinrichovy klíče, měla jsem téměř vše hotovo. Na stole přichystaný talíř s kouřící večeří, vedle lahev vychlazeného piva. Stála jsem u dřezu a dokončovala úklid, od nějž mě předtím Klaus vyrušil.

   „Večeře je hotová!“ zavolala jsem, žádné odpovědi se mi však nedostalo. Vyklonila jsem se ze dveří. Neviděla jsem v předsíni jeho boty, kabát nevisel na věšáku, přesto ke mně z ložnice doléhal šramot. Osoušela jsem si ruce, když se Heinrich objevil na prahu kuchyně. Jeho obličej brunátný vzteky mě přimrazil na místě.

   „Byl tady, že?“ zasyčel. Ihned mi došlo, která bije. Ani nemělo cenu lhát.

   „Ty couro!“ zařval a vrhl se na mě. Zvedala jsem ruce, abych si chránila hlavu, ale to už mi na tváři přistála jeho dlaň. Síla úderu mnou smýkla na stranu. Bolestivě jsem se praštila o hranu stolu. V uších mi hučelo, oči jsem měla zastřené slzami bolesti a ponížení. Nejasně jsem viděla, jak se znovu napřahuje. Tentokrát mě uhodil z druhé strany a tichým bytem se rozlehlo zlověstné křupnutí. Cítila jsem, jak se mi z nosu vyřinula krev. Bylo to zlé. Moc zlé.

   Na roztřesených nohách jsem od něj couvala, ruce natažené tak, abych ho od sebe udržela dál. Uslzenýma očima jsem těkala po kuchyni a hledala jakoukoliv spásu. Pak mi pohled padl na stojan s noži.

   Posunula jsem se podél kuchyňské linky. Když Heinrich pochopil můj úmysl, vyrazil. Byla jsem však rychlejší. Přitáhla jsem celý stojan k sobě a vytrhla z něj největší rukojeť. Nedržela jsem ji příliš jistě, přesto jsem nůž namířila proti Heinrichovi.

   „Nech mě na pokoji!“ zaječela jsem. Hlas se mi třásl, stejně jako nůž v ruce.

   Heinrich se po něm natáhl. Nejspíš mi jej chtěl vzít, to mi ale došlo až později. Domnívala jsem se, že po mně jde noži navzdory. Měla jsem pocit, jako by to ani nebyla má ruka, co se proti němu napřáhla. Nůž zajel do masa. Teprve když Heinrich zařval bolestí a z měkkého nadloktí se mu vyvalila krev, došlo mi, co jsem udělala.

   „Ty malá mrcho!“ zavyl. Chytil se za zraněnou ruku, čehož jsem rychle využila. Prosmýkla jsem se kolem něj, prohnala se předsíní a vyrazila ze dveří. Slyšela jsem, jak ryčí vzteky a bolestí, ještě když jsem vyklopýtala na ulici.

   Otírala jsem si zkrvavený nos do rukávu, když se v protějším vchodu rozsvítilo. Polekaně jsem se rozhlédla, hledala jsem, kam bych se schovala. Ve dveřích se objevila drobná postava. Poznala jsem ji okamžitě.

   Ester se na mě chvíli dívala, bledý obličej bez výrazu. „Pojďte,“ řekla pak. Navzdory své situaci jsem zaváhala. Viděla to, přesto mě znovu vyzvala: „Pojďte.“

   Noční ulicí se rozlehl Heinrichův řev a já rychle pochopila, že nemám na vybranou.

   Neochotně jsem Židovku následovala dovnitř. Zapadly jsme hned do prvního bytu v přízemí. Nemohla jsem si nevšimnout, že ačkoliv se nastěhovala teprve ráno, měla v něm uklizeno a čisto. Když jsme procházely chodbou, z jedné místnosti zvědavě vykoukly tři kudrnaté hlavičky.

   V obývacím pokoji mi Ester pokynula ke křeslu. Posadila jsem se, záda rovná jako pravítko. Jednou rukou jsem si zakrývala nos. Cítila jsem, jak mě propaluje pohledem, ale neodvažovala jsem se k ní vzhlédnout.

   „Toto se asi nestalo poprvé, viďte,“ prohodila. Mlčky jsem zavrtěla hlavou.

   „Můj muž byl také despotický.“ Překvapilo mě, že v jejím hlase nezaznívala žádná nenávist. Jen rezignace. „Od začátku jsem tušila, že je v něm krutost. Nevěděla jsem jen, kolik jí v něm je. Ve světle událostí této doby jsem to ale brzy zjistila,“ smutně se usmála.

   „Nikdy by mě nenapadlo, že mě vlastní manžel bude tak nenávidět. Snášela jsem to dlouho, protože děti potřebovaly otce. Pak mi jednoho dne oznámil, že se se mnou rozvádí. Manželství se špinavou Židovkou mu totiž bránilo v kariéře.“ Takže byl ve Straně, pomyslela jsem si. Stejně jako Heinrich.

   „Vyhodil nás s dětmi na ulici. Ještě před tím mě nezapomněl před celým domem ztlouct, aby dal náležitě najevo svůj nový postoj.“  

   Zahanbeně jsem sklopila hlavu. Až příliš dobře jsem si uvědomovala, že ačkoliv jsme každá jakoby z úplně jiného světa, teď jsme na stejné lodi. Vůbec jsem si však nebyla jistá, jestli bych se zachovala tak velkoryse jako ona, kdybych ji tehdy potkala zbitou na ulici.

   „Mrzí mě to,“ řekla jsem. Ačkoliv jsem to myslela vážně, Ester neodpovídala. Ani jsem jí to nemohla mít za zlé. Po chvíli se však natáhla a povzbudivě mi stiskla ruku.

   Ono jediné prosté gesto, učiněné tou židovskou ženou, pro mě v ten moment znamenalo vše.