Anna Veselá

1. Má oblíbená postava z knížky, filmu, seriálu, hry

Ztracená kapitola Malého prince

(vloženo mezi kapitolu XXII. a kapitolu XXIII., odehrává se na Zemi)

Malý princ náhle došel před velkou budovu s mnoha okny. Jako by právě ze země vyrostla. Budova byla tři patra vysoká a měla pastelově zelenou fasádu. Pro své okolí vypadala možná až příliš krásně. Vchodové dveře byly velké a těžké a malý princ netušil, jak se s nimi vypořádat, protože doma na své planetě neměl ani budovy, ani dveře. Jelikož v něm ale bylo příliš zvědavosti, rozhodl se dveře stůj co stůj otevřít. Když se mu to konečně podařilo, vešel dovnitř a s námahou vyšplhal dlouhé kamenné schodiště.
Stanul na rozlehlé chodbě, jež byla vyzdobena množstvím barevných obrázků, nápisů a portrétů lidí, kteří byli malému princi na první pohled docela podobní. Malý princ se hodnou chvíli rozhlížel po vší té kráse a zjistil, že chodba je lemována bílými dveřmi, kam až oko dohlédne. Jedny z nich byly pootevřené, tak se malý princ rozhodl vejít.
A nestačil se divit. Místnost, ve které se nyní nacházel, byla velká a plná řad stolů a židlí. Uprostřed toho všeho seděl jeden jediný člověk, který se skláněl nad hromadou knih a papírů. Toho, že malý princ přistoupil až k jeho stolu, si ani nevšiml.
„Dobrý den,“ pozdravil zdvořile malý princ.
Jen co se jeho hlas roznesl ozvěnou po liduprázdné místnosti, vyskočil sedící člověk na nohy jako voják do pozoru.
„Dobrý den,“ pozdravil malého prince zřetelně a dosti nahlas, ovšem s pohledem sklopeným na svůj stůl.
„Kdo jsi?“ zeptal se malý princ člověka v postoji dobře vycvičeného příslušníka hradní stráže.
„Já jsem student,“ opáčil onen člověk. Trošku rozpačitě se opět posadil a zaryl pohled do jedné ze svých knih.
„A co to znamená být student?“
„No…“ hledal student ve své mysli správná slova, „ student je člověk, který sedí ve škole a poslouchá učitele,“ řekl nakonec, aniž by vzhlédl od naučné literatury.
„Tohle je škola?“ zeptal se malý princ, rozhlížející se kolem sebe.
„Ano.“
„A co je to učitel?“
Student se maličko zamračil. „Učitelé jsou lidé, kteří mají na práci vzdělávání studentů. Předávají vědomosti.“
„Chápu,“ řekl malý princ.
Nato se student zarazil a konečně vzhlédl od svých textů a poznámek. Chvíli si malého prince se zájmem prohlížel a asi se snažil rovnicí vyřešit, odkud přišel a co zde dělá. Nejspíš mu nic nevycházelo, protože se nakonec  zeptal: „Kde ses tu vůbec vzal? Vždyť jsi ještě malý chlapec. Nemůžeš tady studovat.“
„Proč ne?“
„Protože tady smí studovat pouze lidé, kteří jsou skoro dospělí. Děti se vzdělávají jinde.“
„Ty nejsi dospělý? Jen skoro dospělý?“ otázal se malý princ. Do té doby se ještě nesetkal s nikým, kdo nebyl dospělý.
„Učitelé jsou dospělí, my ještě ne.“
„A kdy budete dospělí?“ ptal se malý princ všetečně dál.
Student, který nebyl zvyklý na tak velký příval nečekaných otázek, vypadal, že se každou chvíli v důsledku tohoto neplánovaného zkoušení rozpláče. Myšlení mu jelo na plné obrátky.
„Učitelé říkají, že až složíme zkoušku,“ zněla jeho odpověď.
„Takže vy zde máte zkoušku dospělosti,“ pokusil se malý princ poskládat si informace dohromady, aby už netrápil studenta svými dotazy.
„Ano. Vlastně je to zkouška z různých předmětů. Já se zrovna učím dějepis, evropské panovníky. Je to velmi zajímavé,“ řekl student, očividně již opět ve svém živlu.
„Já jednoho krále potkal,“ řekl malý princ, což studenta zaujalo. „Byl velmi panovačný a rád poroučel. Ale asi nebyl evropský. Pochází z jednoho asteroidu v okolí mé planety.“
„Ty nejsi ze Země?“ položil student malému princi udivený dotaz.
„Nejsem. Já žiju na své vlastní planetě. Mám tam jednu vyhaslou sopku a svou květinu.“
„A proč jsi tedy přišel sem?“
„Zapochyboval jsem o lásce ke své květině. Teď už vím, že za ní mám zodpovědnost. A také si chci najít přátele. Chceš být mým přítelem?“
Student byl touto nabídkou velmi zaskočen. Na přátele neměl kvůli studiu čas ani pomyslet. Dlouhou chvíli očima propichoval knihy na svém stole. Asi počítal další rovnici. Tentokrát mu však pravděpodobně vyšla, protože řekl: „Mít přátele musí být skvělá věc. Ale já bych nebyl dobrým přítelem.“
„Proč ne?“
„Mám příliš mnoho studia na zkoušku. Nemůžu se zdržovat přátelstvím. Jestli tu zkoušku nezvládnu, nebudu dospělý.“
„A proč chceš být dospělým?“
„Protože se to ode mě očekává. Všichni se musí jednou stát dospělými. A proto musím hodně studovat.“
Dospělí jsou zvláštní, ale skoro dospělí ještě víc, pomyslel si malý princ.
Student už mezitím obrátil své zájmy opět k učebnicím. Malý princ došel k závěru, že by měl studenta nechat v klidu studovat a jít dál svou cestou.
„Hodně štěstí, studente,“ popřál ještě malý princ svému novému známému a opustil školní budovu stejnou cestou, jakou přišel.