Julie Boková

1. Má oblíbená postava z knížky, filmu, seriálu, hry

Princ a louka

Malý princ otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Kam až jen dokázal dohlédnout

se rozprostírala louka. Vysoká stébla seschlé trávy, která prince téměř přerůstala, vesele šustila a kolébala se v teplém letním větříku. Malý princ ještě nikdy nenavštívil místo podobné tomuto, a tak neváhal a vydal se louku prozkoumat. Nejdříve ovšem přiložil ruce k ústům a nejistě zavolal: „Haló, je tu někdo?“ Odpověď ale nepřišla. Jenom vítr dál vesele ševelil.

Princ tedy vyrazil přímo za nosem do vysoké trávy. Pozorně se rozhlížel a všímal si, že na první pohled vyprahlá louka je plná prazvláštních  květin, jaké snad ani ve snu nespatřil. Tyto květiny nebyly jako jeho růže, byly jemné, žádná z nich neměla trny a hýřily všemi možnými barvami.

Princ se zastavil u jedné z nich. Byla vysoká, štíhlá, lístků měla poskrovnu a na první pohled vypadala docela obyčejně. Když si ale prohlédl zblízka její květ, už si to nemyslel. Okvětní lístky měla oslnivě bílé jako čerstvě napadlý sníh a střed květu zářil jako maličké slunce.

„Dobrý den, květino,“ pozdravil princ zdvořile. „Kdo jsi?“ zeptala se květina zvědavě. „Jmenuji se malý princ a pocházím s asteroidu B 612 a ještě nikdy jsem neviděl květinu jako jste vy. Jste opravdu překrásná.“ Květina na něj vesele pohlédla a odvětila: „Abych také nebyla, vždyť jsem přeci kopretina. Ta nejkrásnější květina na celé louce.“ „To je ale zvláštní jméno. Takové jsem nikdy neslyšel,“ řekl princ. „Já ale moc květinových jmen neznám, protože na mé planetce roste jen růže a baobaby.“ „Jedna růže roste opodál,“ odvětila kopretina, „jestli chceš, můžeš ji navštívit.“ „Ach, to je úžasné,“ rozzářil se princ, „děkuji ti, že jsi mi to řekla.“

Princ se s kopretinou rozloučil a ihned se vydal směrem, který mu ukázala. Za několik minut došel k temně rudé omamně vonící růži s dlouhými ostrými trny. Růže nebyla jako ta jeho. Byla zlá a princ to poznal již zdálky.

Najednou se s hrůzou zastavil. Na jednom obzvláště dlouhém trnu se za křídlo zachytil motýl a růže ho nechtěla pustit. „Pomoc! Pomoc!“ volal zoufale motýl. Princ ani na vteřinu nezaváhal a rozběhl se mu pomoci. „Proč jsi tak zlá a ubližuješ motýlovi?“ smutně se zeptal růže. „Protože mohu a mám z toho radost,“ zlomyslně odvětila, „ a jestli se mu pokusíš pomoci, tak skončíš stejně!“

Princ se nenechal odradit a vrhl se na růži. Ta byla o krok napřed a prudce ho švihla listy do tváře. Princ ucouvl, nadechl se a pustil se na květinu znovu. Růže byla ale vychytralá. Motýla zakryla listy a oháněla se po princi trnitými šlahouny. Princ mrštně uskočil před jedním i druhým. Byl již téměř u motýla. Najednou ucítil palčivou bolest ve tváři. Z druhé strany ho sekl šlahoun, kterého si nevšiml. Před očima se mu udělaly mžitky a louka se s ním začala točit.

Princ spadl na zem. Chvíli se zmateně rozhlížel kolem sebe a vnímal pouze štiplavou bolest v ráně, kterou mu trn způsobil. Růže vítězoslavně odkryla zraněného motýla. „Copak jsem tě nevarovala? Jsi jenom další hloupý človíček, co si myslí, že se snad smí nade mne povyšovat,“ vysmívala se princi a nelítostně motýlovi křídlo natrhla ještě více.   

V té chvíli využil malý princ nepozornosti růže, která dál pokračovala ve svém chvástání a výsměchu. Hbitě se vyšvihl na nohy. Ohromená růže se ani nezmohla na odpor. Mohla pouze zlostně zírat na prince, který šťastně držel v dlaních zachráněného motýla.

„Děkuji ti, chlapče, ani nevím, jak se ti mám odvděčit,“ řekl motýl. „Nemáš zač, nemusíš mi nic dávat, ale rád bych poznal tuto louku. Mohl bys mě tu provést?“ „Bude mi ctí, to je to nejmenší, co pro tebe mohu udělat.“ A vydali se spolu na procházku po louce.

Malý princ s motýlem se stali nerozlučnými přáteli, a když nastal čas, kdy se princ musel vrátit domů, nedokázal si ani jeden z nich představit, že se už nikdy neuvidí. Motýl tedy s princem odcestoval na asteroid B 612, kde oba s růží žili šťastným a spokojeným životem.