Veronika Studničková

ZVÍŘECÍ PARLAMENT

„Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, zahajuji sedmnáctou schůzi parlamentu Zvířské republiky,“ zahuhňal pan předseda Hrošín unylým hlasem. Téměř všichni obyvatelé zoo hrdě nazývané Zvířskou republikou se nyní tlačili ve Staré kleci – budově parlamentu. „Sešli jsme se dnes, abychom projednali návrh pana poslance Zebřiny o prohibici čtvernožství,“ pokračoval předseda, „pane Zebřino, prosím předstupte.“

A už si to mašíruje k řečnickému pultíku. Vysoký charismatický se suverénním výrazem. Jeho uhlazené vystupování kazila jen nemotorná chůze.  Byl zastáncem chůze vzpřímené, díky ní ovšem připomínal spíš potrefenou kachnu, než zebru. „Vážení a milí spoluobčané,“ zahájil svou řeč, „stojíme dnes na vrcholu našich dějin! Opustili jsme své primitivní způsoby a na cestě k lepší společnosti jsme již téměř dosáhli úrovně našeho velkého vysvoboditele – člověka. A abychom se mu dokázali přiblížit úplně, je třeba vzdát se i svých staromódních návyků.  Čímž myslím i chůzi po čtyřech! Navrhuji proto naprostý zákaz používání předních končetin.“

Publikum přijalo proslov bouřlivým potleskem, jediný pan Lvovec zůstával klidně s otráveným výrazem sedět v lavici.  Počkal, až se Zebřina odebere na své místo, a poté se sám vydal řečnit. Klidným krokem došel k pultíku, srovnal si mikrofon a pevným hlasem řekl: „Dámy a pánové, nechci jakýmkoliv způsobem urazit naše revoluční snahy, zákaz chůze po čtyřech se mi však zdá zbytečný, či dokonce přehnaný.“  Odmlčel se, již teď viděl odpor ve tvářích ostatních poslanců, ale přesto pokračoval: „Ideálu lidství se nepřiblížíme zapíráním svého původu a přirozenosti. Toho dosáhneme jen změnou našeho smýšlení. Nebuďme stádem následujícím jednoho vůdce, ale spolupracující společností kriticky myslících jedinců! Chůze po dvou je pro mnohé z nás nepřirozená a škodí zdraví, není třeba ji dělat povinnou, ať se každý pohybuje, jak uzná za vhodné.“ Z řad posluchačů se ozýval jen neklidný šum a občasné šoupnutí židlí.  Pan Lvovec ani nic jiného neočekával. Dobře věděl, jak je zvířecí publikum snadno podmanitelné, ale zároveň hrdé a tvrdohlavé.

Dopředu opět připajdal poslanec Zebřina. „Pan Lvovec se zřejmě nechce na stará kolena učit novým věcem,“ jal se ztrapňovat svého oponenta. To se mu dařilo, zvířata propukla v hlasitý smích. Se starým lvem to ale ani nehlo. „Lide Zvířský! Proč posloucháš tyto předpotopní řeči. Copak pan Lvovec nevěří, že by se tito lidé byli schopni naučit chodit po dvou?“  „To jistě zvládli, pane,“ odpověděl Lvovec, „i když jsou to zvířata, nikoliv lidé. Ale mluvím zde o problémech biologického charakteru. Naše těla jsou po staletí uzpůsobena pohybu po čtyřech a stání na zadních poškozuje páteř a klouby. Nepochybuji o schopnostech tohoto národa, jen uvádím prostá a nepřehlédnutelná fakta.“ Ta ovšem ostatní zvířeně nejspíš nepřišla důležitá, když dál zbožně čekala na jakékoli slovo jejich zebřího idolu.

Ten na sebe nenechal dlouho čekat a spustil: „Když už tady mluvíme o holých faktech, byli to právě lvi, kdo měli největší problém s přijetím svrchovanosti člověka! Copak nevidíte, o co jim jde? Jsou příliš hrdí na to, aby žili v moderní společnosti! Chtějí zůstat zvířaty, vrátit se do minulosti, neboť tehdy vládli jen oni! Ale já se nedám. Milí spoluobčané, my se nedáme! Člověk je cesta, náš vysvoboditel. Vyvedl nás z kruté divočiny, kde jsme žili v nejistotě, a dal nám tuto zahradu, hojnou a pohodlnou zemi!“ Celá klec jásala a Zebřina se tvářil vítězně.

To už ale bylo i na klidného lva moc. Hloupost vládnoucí mezi jeho druhy ještě zvládal tolerovat, jenže když došli až k urážkám jeho rodu, navíc naprosto zcestným, nemohl dál čekat. Praštil pěstí do stolu a zvolal: „Copak nevidíte?! Nevidíte, že člověk vás neosvobodil, ale naopak vás zde zavřel? Žijeme nudným zlenivělým životem a jsme jen obyčejnou atrakcí! A vy se chcete člověku přiblížit? Jen se podívejte, co dokázal. Válčil, kácel lesy, chtěl stále víc a teď už se nedokáže ubránit ani sám před sebou! Toho chcete dosáhnout? Netoužím po návratu k naší minulosti, ale nechci ani zůstávat zde v kleci! Opusťme tyto mříže! Vydejme se svou vlastní cestou. Spolu dokážeme vytvořit svobodnou společnost ve své staré domovině. Nebudeme se sklánět před člověkem a snažit se mu podobat. Budeme lepší než člověk!“  To bylo vše. Vše, co v sobě poslanec Lvovec, poslední žijící lev celá ta léta skrýval. Vždy tajně doufal, že se najde alespoň malá hrstka moudrých zvířat, která ho pochopí, ale reakce parlamentu ho utvrdila o opaku.

Uražená zvířata začala pod vedením Zebřiny plácat do lavic na znamení nesouhlasu. Pan Lvovec byl zdrcený. Každý úder do lavic bořil jeho naděje a ideály. Nemohl to dál snášet. Vždyť byl lev. Všechny ty zebry, antilopy, pštrosi a opice. Všechny by je mohl jedním máchnutím tlapy srazit k zemi. On byl lovcem na vrcholu potravního řetězce a jeho kořist se mu teď bláhově vysmívala. Oči mu planuly zuřivostí. Křik ostatních mu drásal sluch. Zprudka se nadechl a vydal ze sebe hlasitý lví řev.

Všechno utichlo. Takový zvuk zoo už po staletí neslyšela. V očích zvířat se zrcadlil strach. Nikdo se neodvážil ani pohnout. Dokonce i pan Zebřina se polekaně zhroutil na všechny čtyři. Mohutný lev si shromáždění měřil přísným pohledem. Nevěděli, co od něj mají čekat. Báli se o svůj život. Pan Lvovec už ale nepromluvil ani slovo. Jen se zamračil a hrdým krokem odešel z místnosti. Odešel daleko a už se nikdy nevrátil.