Tereza Pavlacká

SKRYTÉ ZLO

   „Nedovolme západním imperialistům rozvracet stabilitu našeho státu!“ Bratr se natáhl a zvýšil hlasitost, takže hulákání z rádia znělo ještě rozhořčeněji. „Musíme bojovat proti těmto podvratným živlům! Proti jejich snahám šířit rozkladné tendence, kterými ohrožují zářnou budoucnost nás i našich dětí!“

   „Kristepane, takové žvásty!“ vyhrkl Jirka. Vypnul rádio, čímž promlouvajícího pohlavára utnul v půli věty. „Jak jim to vůbec ještě někdo může žrát? Imperialisté? Vždyť v Americe se mají mnohem líp! Nekonečno možností, svoboda. Žít tam, to by bylo něco. Co myslíš, Lído?“

   „Jez, nebo ti ta večeře vystydne,“ řekla jsem, aniž bych zvedla oči od talíře. Cítila jsem na sobě Jirkův divoký pohled, ale nenechávala se jím rozrušit. Od té doby, co tatínka odsoudili a vsadili do vězení za takzvané rozvracení republiky, byly jeho vzpurné projevy čím dál častější. Já si proti nim však vybudovala jakousi imunitu. V tom, co zbylo z naší rodiny, jsem totiž musela zůstat tím stabilním článkem.

   „Jak můžeš být tak klidná?!“ rozhorlil se. Vyskočil ze židle, až příbory zařinčely. Začal rázovat po kuchyni. „Jen se podívej, jak jsme dopadli! Táta sedí. Ty jsi kvůli tomu ani nemohla dostudovat. Já se můžu ve škole snažit, jak chci, a stejně mě vezmou tak maximálně na zedníka! To všechno díky tomuhle podělanýmu režimu!“

   „Nech toho, Jirko. Děláme, co můžeme.“

   „Ne, my právě neděláme nic!“ odsekl vztekle. Přecházel sem a tam jako tygr v kleci, s rukama zabořenýma ve vlasech. „Když tady budeme jen tak nečinně sedět, nikdy se nic nezmění! Nemůžeme to tak nechat, Lído. Musíme jim ukázat, že nejsme jen loutky, se kterými si můžou pohrávat, jak chtějí!“

   „A co chceš proti tomu dělat?“ opáčila jsem. Pocit bezmoci se ve mně začínal mísit se vztekem. Popadla jsem jídlo, kterého jsem se téměř nedotkla, a rázně ho shrnula zpátky do pekáče. „Připoutat se na náměstí ke sloupu? Nebo snad držet hladovku? Ničeho tím nedosáhneš, a ještě přitížíš tatínkovi!“

   „Zbabělče!“ zasyčel. „Vůbec tomu nerozumíš!“

   Prudce jsem se k němu otočila, míře mu prstem do obličeje. „Takhle se mnou nemluv. Je ti teprve čtrnáct!“

   „Hraješ si na mámu, ale nikdy nebudeš jako ona!“ osopil se na mě.

   Zalapala jsem po dechu, jako kdyby mi vrazil facku. Než jsem se zmohla na slovo, prohnal se kolem mě do chodby. Slyšela jsem, jak rámusí ve svém pokoji, a pak práskly dveře. Stále ochromená jeho výpadem jsem si složila hlavu do dlaní. Chápala jsem, jak moc mu maminka chybí. To ostatně nám oběma. Umřela, když bylo Jirkovi osm. Na mne, tehdy šestnáctiletou, se tak částečně přenesla tíha starosti o rodinu. Situace se ještě zhoršila, když tatínka před dvěma lety uvěznili. Sociální pracovnice si u nás podávaly dveře a já stále musela dokazovat, že se o bratra dovedu postarat.

   S povzdechem jsem se odebrala do obýváku. Když jsem se svezla na gauč, mou pozornost upoutal list papíru, který se povaloval na konferenčním stolku. Vzala jsem jej do rukou a navzdory situaci se neubránila úsměvu. Dívala jsem se na zvlášť vydařenou karikaturu Jirkova třídního učitele.

   Ve světle té kresby mne zasáhla pravdivost bratrových slov. Byl mimořádně výtvarně nadaný. Kdo ví, možná by to jednou mohl dotáhnout daleko. Jenže pro syna nepřítele státu nic takového nepřicházelo v úvahu.

   Vědomí té nespravedlnosti mi vlilo do žil nové odhodlání. Zvedla jsem se a zamířila do předsíně k telefonu. Plánovala jsem zavolat Honzovi, Jirkovu nejlepšímu kamarádovi. K němu chodil přespávat, kdykoliv bylo mezi námi dusno. Chtěla jsem se bratrovi omluvit a ujistit ho, že až se vrátí domů,

o všem si ještě jednou rozumně promluvíme.

   S čím jsem však nepočítala, byla možnost, že se Jirka u Honzy vůbec nezastavil.

   „Aha. Tak... tak děkuju. Ahoj,“ zamumlala jsem, než jsem pověsila sluchátko zpět do vidlice. Cítila jsem, jak se mi žaludek stahuje obavami. Netušila jsem, kam jinam než k Honzovi se mohl Jirka uchýlit. Venku už byla tma. Nezbývalo tedy než čekat, až se uklidní a vrátí domů.

   Neuvědomovala jsem si, že jsem během vyhlížení bratra usnula, dokud mě neprobudilo ostré zazvonění telefonu. S očima stále zalepenýma spánkem jsem vyklopýtala z obýváku a vrhla se po sluchátku.

   „Jirko?“ vyrazila jsem ze sebe.

   „Slečna Dvořáková?“ ozval se strohý, odosobnělý hlas. Zarazila jsem se, žaludek mi sevřela studená ruka strachu. Musela jsem několikrát polknout, než jsem dokázala promluvit.

   „Ano. Stalo se něco?“

   „Váš bratr byl včera večer zadržen příslušníky veřejné bezpečnosti za hanobení veřejného majetku

a protistátní činnost. Jste schopná se k nám dostavit k sepsání protokolu?“

   Musela jsem se zachytit botníku, jak se se mnou místnost najednou roztočila.

   „Slečno Dvořáková?“ domáhal se muž na druhém konci linky.

   „Jistě,“ hlesla jsem. „Přijdu co nejdřív.“

   Jakmile se spojení přerušilo, zůstala jsem stát se sluchátkem u ucha jako opařená. Když jsem se konečně vzpamatovala, oblékla jsem si kabát, vzala kabelku a vyrazila ze dveří.

   Místní oddělení veřejné bezpečnosti se nacházelo jen pár ulic od našeho činžáku. Cestou se mi hlavou honily tisíce myšlenek a srdce jsem cítila až v krku. Uklidňovalo mě, že Jirku díky jeho nezletilosti nemůžou zavřít, ale věděla jsem, že pasťák ho určitě nemine.

   Poté, co jsem zazvonila na vyšetřovnu, mě jeden z uniformovaných strážníků uvedl do své kanceláře. Když jsem se posadila, s kamenným výrazem mi přistrčil po stole dvě fotografie. Ty zachycovaly zeď u stanice metra. Na ní byl namalován obrovský rudý ďábel držící v rukou kladivo a srp. Pod ním stálo ohnivými písmeny: Komunismus je cesta do pekla! Navzdory vážnosti situace jsem si pomyslela, že Jirka ten svůj protest vyjádřil skutečně mistrně.

   „Doufám, že si uvědomujete, jak závažným trestným činem se váš bratr provinil,“ poznamenal strážník. „Ostatně, jaký otec, takový syn, že?“

   Když jsem na jeho jedovatou poznámku nereagovala, bouchl pěstí do stolu. „Však my s ním zatočíme, s grázlem! Bratříček bude převezen do nápravného ústavu. Tam už ho naučí slušnému chování! Tím si můžete být jistá. A počítejte také s peněžní náhradou způsobené škody. Teď sepíšeme protokol, a pak dostanete možnost pachatele konfrontovat.“

   Měla jsem pocit, jako by se celá ta situace odehrávala mimo mě. Mechanicky jsem do kolonek naškrábala příslušné údaje a následovala strážníka do vedlejší místnosti.

   Jirka tam seděl s hlavou sklopenou. Když jsme vešli, polekaně sebou škubl. Všimla jsem si, že na tváři se mu začínala vybarvovat ošklivá modřina. Přestože se snažil nedávat najevo strach, v očích se mu zračil výraz zvířete zahnaného do kouta. Ohlédla jsem se po strážníkovi, ale nezdálo se, že by nám hodlal poskytnout chvilku soukromí.

   Schlíple jsem se posadila vedle bratra. Natáhla jsem ruku, abych ho pohladila po vlasech. Zašeptala jsem: „Co jsi to udělal, Jirko...“

   Sveřepě sevřel rty, a aniž by se na mne podíval, tiše řekl: „Promiň, Lído,“ tónem naznačujícím, že ve skutečnosti ničeho nelituje. „Musel jsem něco udělat. Vyjádřit svůj názor... Já už takhle dál žít nemůžu.“

   Oči se mi zamžily slzami. „A v pasťáku ano?“ zeptala jsem se zoufale.

   Zpupně trhnul rameny. „Chtěl jsem... Chtěl jsem tím probudit lidi. Třeba si aspoň někdo uvědomí, v jakém svinstvu to žijeme.“ 

   „To už by snad stačilo!“ zařval strážník.

   Vrhla jsem se bratrovi kolem krku a pevně ho objala. Cítila jsem, jak mu ramena poklesla, když se se mnou loučil: „Mám tě rád, sestřičko.“