Tereza Sedláčková

Letecké taxi po Evropě

Školní rok je v plném proudu a každý z nás by jistě nejraději nasedl do letadla a odletěl na dovolenou plnou relaxace a sluníčka. Co kdyby ale existovalo létající auto, kterým bychom mohli uletět, kam by se nám zlíbilo?

Crrrrr! „Rychle, musíme jít,” vyjekla Verča, když odzvonil konec poslední hodiny. „Máš pravdu, Leo na nás už čeká, prý má pro nás s Adamem překvapení,” chytla jsem Verču a snažili jsme se co nejrychleji proplout zaplněnými chodbami školních pater. Když jsme konečně došly do Adamovy garáže, kde už na nás čekal společně s Leem, vypadali oba nedočkavě a natěšeně. Stáli totiž kolem obrovského čehosi zakrytého velikým červeným ubrusem. „Jsme hotoví, takže jste připravené?“ zeptal se Leo nedočkavě a v ruce už krčil rožek ubrusu, pod kterým s Adamem schovávali ten veliký otazník. „Jsme připravené,” zaznělo v rozlehlé garáži jednohlasně, a v tu chvíli ubrus vzletěl do vzduchu, jako když se začne nafukovat létající balón. Když ubrus dopadl na zem, došlo mi, že jsem nebyla tak daleko od pravdy. Přímo přede mnou totiž stálo žluté létající auto. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Tohle byl náš sen už od doby, co se všichni známe. Jako malí jsme si hráli, že náš koberec pod jídelním stolem umí létat, a teď máme vlastní auto, které to dokáže. „Proč vypadá jako taxík?” smála se Verča. „Původně mělo být modré jako to od rodiny Weasleyů z Harryho Pottera, ale létající taxík se jen tak nevidí,” odpověděl Adam a už nasedal na místo řidiče. „Tak sedejte, vyrážíme!” Nikdo z nás neváhal a všichni jsme naskočili do taxíku, jehož kola se začala odlepovat od země. „A letíme!”

Při letu jsme si s Verčou všimly, jak propracovaný je interiér tohoto vozidla s křídly. Karoserie byla odlehčená jako kosti ptáků, aby mohlo auto vůbec vzlétnout. I přesto, že zvenku působil tento kovový pták jako obyčejný taxík, známý z amerických pláten kin, vevnitř vypadal jako kosmická loď připravená na cestu vesmírem. „Kam se chcete podívat?“ zeptal se Adam, „máme před sebou celý víkend a celou Evropu,” hned jak to dořekl, začali jsme ho doslova zasypávat našimi návrhy. Po dlouhých dohadech jsme se nakonec všichni shodli a vyhrála Anglie, která nás všechny přesvědčila svými památkami a historií.

Po přibližně hodině letu přes krásné moře jsme začínali vidět pevninu a zanedlouho vykukovaly věžičky a budovy historického Londýna. Byl tak nádherný a velkolepý, z výšky vypadal úplně jinak, než jak ho známe z pohlednic a fotek z internetu. Viděli jsme snad všechno, co Londýn nabízí. Londýnské oko, na kterém zamilované páry pozorovaly krásy města, Big Ben s jeho proslulými hodinami, které byly zblízka tak obrovské, že když Lea napadlo stoupnout si na jejich velkou ručičku, byl stále mnohonásobně menší než samotná čísla ciferníku. V neposlední řadě jsme proletěli kolem Buckinghamského paláce, který na první pohled vypadal opravdu velkolepě, a už z výšky ho nešlo přehlédnout. Když jsme prolétávali kolem nádherných zahrad patřících k paláci, nemohly jsme se s Verčou vynadívat na nádherné pestrobarevné květy, které tvořily nejrůznější obrazce. I přesto, že se v oknech paláce svítilo a bylo jasné, že je někdo uvnitř, Adam se rozhodl přiblížit se co nejblíže a marně doufal, že zahlédne Alžbětu II. při jejím čaji o páté. Když se později začalo stmívat, rozhodli jsme se někde nenápadně přistát a trochu si odpočinout od celodenního vysedávání v autě. Pro přistání nám přišla ideální rozlehlá plocha kolem Stonehenge. Nebyli tam už žádní turisté, a tak jsme se rozhodli udělat si vlastní soukromou prohlídku. I přesto, že prostoru tam bylo opravdu hodně, přistání nebylo zrovna hladké. Nakonec jsme se ale dostali v pořádku na pevninu a auto utržilo jen pár škrábanců. „Je to tady překrásné,” rozplývala se Verča, když procházela mezi slavnými kamennými bloky, které působily majestátně a zároveň tak nějak tajemně. K dotvoření perfektní atmosféry pomohlo zapadající slunce, jehož poslední paprsky mizely za obzorem a zanechávaly na obloze poslední stopy dne. „Kéž bych mohla alespoň malý kousek přivést s sebou domů,” jen jsem to dořekla, došlo mi, že nemám koupený žádný dárek. „Ale ne, nemám nic pro naše!” řekla jsem smutně. „Tak zaletíme zpátky do centra,“ uklidnil mě Adam, „a něco tam vybereme.” Když jsme nenápadně přistáli kousek za městem, rozhodli jsme se do centra dojít pěšky. Bylo neskutečné vidět noční Londýn.  V centru to opravdu žilo. V ulicích se to hemžilo stánky a lidmi, kteří v nich hojně nakupovali. Všichni čtyři jsme nakoupili pár cetek na památku a pomalu se vydali zpět k autu. Když jsme nasedli na svá místa a byli připraveni vzletět, tak nastal problém. „Kruci, došla šťáva,” nadával Adam a nevěřícně kroutil hlavou nad budíkem, který ukazoval dolet jen pár kilometrů. „Tak zajedeme natankovat,” reagovala jsem a nechápala, co je za problém. „Jenže tohle auto nejezdí na benzín nebo naftu.” „Tak jaká šťáva tomu teda došla?” „Pomerančová,” dodal s beznadějí v hlase. „Tak to abychom šli nakupovat,” zasmál se Leo při představě, jak se na nás bude dívat paní prodavačka, když přijdeme do obchodu a nakoupíme hektolitry pomerančové šťávy.

Když jsme zvládli doplnit naše speciální palivo, všichni jsme samou únavou doslova padli na naše místa, připoutali se a byli konečně připraveni na cestu domů. Adam byl také moc unavený a řízení by nezvládl, jelikož ve vzduchu musíte být extrémně ostražití kvůli velkému množství ptáků, které se neustále prohání oblohou. Proto nastavil autopilota, který nás bezpečně dopravil domů, zatímco jsme  odpočívali. Doma jsme porozdávali suvenýry, které podle našich slov pochází z nového krámku u nás ve městě. Nikdo se tak kromě nás nedozví, že tyto suvenýry pochází přímo z Londýna, kam jsme si zaletěli naším vlastním létajícím autem.