Veronika Klučková
Pouliční umění
Jmenuji se Ema a je mi patnáct let. Chodím do deváté třídy. Miluji umění, a proto také navštěvuji dvakrát týdně výtvarnou školu. Okolí mi říká, že mám obrovský talent a mě to moc těší, protože najít něco, co vám jde a zároveň vás to i naplňuje, je štěstí. Za tu dobu, co maluji, jsem se zúčastnila bezpočet soutěží a pár z nich jsem dokonce vyhrála.
Byl zrovna čtvrtek, obvyklý den, kdy jsem chodila do výtvarné školy. Kroužek začínal ve čtyři a končil o půl šesté. Byl skoro začátek prosince, brzy se stmívalo, a tak mě ze školy vyzvedávala mamka. Tento den jsem ale musela jít pěšky, protože rodiče byli na pracovní cestě. „Ahoj holky. Hezký víkend,“ rozloučila jsem se s kamarádkami a vydala se na cestu. Byla zima a cesta byla ještě dlouhá. Sídlištěm jsem prošla rychle, stejně tak i parkem. Když jsem šla okolo cesty, začala jsem si více všímat budov okolo sebe. Dříve nádherné fasády domů byly znehodnoceny graffiti. K tomuto druhu umění jsem měla odpor. „Jak někdo může takhle pomalovat dům, který ani není jeho? A navíc nějakými nesmyslnými písmeny a neslušnými obrázky?“ ptala jsem se sama sebe. Celou cestu jsem nad tím přemýšlela. Z myšlenek mě vytrhlo až to, že jsem došla k úseku cesty, ze kterého jsem měla největší strach. Podchod pod hlavní cestou byl můj strašák už od dětství, nikdy jsem z něho neměla dobrý pocit a nikdy jsem si nedokázala vysvětlit proč. Čím víc jsem se blížila, tím hlasitěji jsem začínala slyšet podivný zvuk. Připomínalo mi to zvuk deodorantu. Sebrala jsem odvahu a vyšla vstříc záhadnému zvuku.
Jakmile jsem zabočila do podchodu, uviděla jsem kluka sprejujícího bílou zeď. Nevěděla jsem co dělat. Mám projít okolo něj bez povšimnutí, nebo ho snad okřiknout? „Hej! Co to děláš?“ rozhodla jsem se ho okřiknout. „Starej se o sebe!“ řekl arogantně. Ten hlas mi byl povědomí. Trochu se pootočil a já spatřila známou tvář. „Davide? To jsi ty?“ zeptala jsem se s údivem. Otočil se na mě. Z jeho výrazu šlo poznat, že znejistěl. Všechny své spreje si naházel do batohu a vydal se na útěk. „Počkej přece!“ křičela jsem za ním. Nezastavil se. Chvíli jsem ho pronásledovala a pokoušela se ho dohnat, jenže byl rychlejší a já to nakonec vzdala. Celý zbytek dne jsem nad tím přemýšlela. Nešlo mi to dostat z hlavy. „David a sprejer? To mi nejde na rozum. Vždyť se mnou chodí do výtvarné školy. Nedávno jsme se dokonce bavili o sprejerství a měl ten samý názor jako já,“ volala jsem ještě ten večer své kamarádce a popsala jí svůj zážitek. „Jdi spát, teď to stejně nevyřešíš. V pondělí ve škole si s ním promluvíš,“ poradila mi. Večer, okolo desáté hodiny, mě vyrušil zvonek. „Kdo to může tak pozdě být?“ zabručela jsem. Podívala jsem se z kukátka, ale nikdo přede dveřmi nebyl. Otevřela jsem: „Haló? Kdo je?“ Nikdo se neozval. Už jsem chtěla zavřít, když vtom jsem si všimla vzkazu čouhajícího zpod rohožky. „Jestli se nebojíš, sejdeme se ještě dnes v podchodu,“ přečetla jsem nahlas.
Bez váhání jsem se oblékla a vyrazila. Zima byla ještě větší než předtím. Došla jsem k podchodu a vběhla do něj rychle jako fretka. „Je tu někdo?“ ptala jsem se. Nikdo neodpověděl. „Chvilku počkám,“ rozhodla jsem se a začala si prohlížet graffiti na zdech. Samé, pro mě nesmyslné obrázky a písmena, která jsem ani nemohla přečíst. Mezi tím vším mě ovšem zaujal nápis, který jsem jako jediný dokázala přečíst. „Sejdeme se u garáží,“ stálo na něm. Nevěděla jsem, jestli je to jen nějaký další bezvýznamný nápis, nebo je určený přímo mně. Byla mi zima a už jsem chtěla zpátky domů, přesto jsem se rozhodla, že se k těm garážím zajdu podívat. Už stejně nebylo co ztratit.
„Davide? To jsi zase ty?“ zeptala jsem se postavy, která stála ve světle lamp otočená zády ke mně, když jsem dorazila ke garážím. Otočila se směrem ke mně: „Jo, jsem to já.“ „Proč jsi přede mnou utíkal?“ vyčítala jsem mu. „Víš, v té výtvarce už mě to nebaví. Chci změnu. Dneska jsem zkoušel poprvé sprejovat a bavilo mě to,“ odpověděl. „Změnu? Tím, že budeš sprejovat prostory, které ani nejsou tvoje?“ zeptala jsem se naštvaně. „Podívej se,“ ukázal na zeď naproti, „tohle všechno je nakresleno jen sprejem. Tohle chci dělat. Zároveň máš pravdu, asi nebylo správné zkoušet to v podchodu. Vím, co si o tomto druhu umění myslíš, a je mi to jedno. Budu se tomu věnovat, ať se ti to líbí nebo ne!“ Chvíli jsem se jen mlčky dívala na tu zeď. Nebyly na ni nakresleny ani neslušné obrázky ani nesmyslná slova. Byly na ni nádherně nakresleny auta, jak staré tak modernější a navíc toto dílo bylo vytvořeno se souhlasem majitele garáží. Fascinovalo mě, že toto všechno se dá vytvořit sprejem. „Nikdy jsem si nevšimla, že tu něco takového je. Moc se mi to líbí,“ přiznala jsem se Davidovi, „jestli svá díla nebudeš tvořit v podchodech nebo na cizích domech, ale vždy jen třeba na plátně nebo na nějaké zdi se souhlasem majitele, pak tě budu podporovat.“ „Neboj, nebudu,“ přikývl David. „Ale něco mi slib… Že tvůj první výtvor věnuješ mně!“ vtipkovala jsem. „To si piš!“ slíbil mi. Po tomto slibu jsme se rozloučili a vydali se domů. Následující měsíc jsme se společně přihlásili do konkurzu na výzdobu podchodu. A světe div se, vyhráli jsme.