Adéla Košinarová

Leteckým taxi do Londýna

Nacházíme se mnoho metrů nad zemským povrchem a přímo před námi se začíná rýsovat mně již dobře známá řeka – Temže. Čím více se přibližujeme a za mraky se objevují obrysy známých mrakodrapů a jedno veliké točící se kolo, tím více okolo sebe cítím pocit vzrušení. 

Přistaneme, já na sebe hned obleču jednu teplou šálu a do ruky si nachystám deštník, jelikož zdejší počasí už mě několikrát nemile zaskočilo. Vydáváme se do ulic. Ve stanicích metra se rozléhají nástroje pouličních umělců a z každého rohu jde slyšet jiná řeč. Lidé procházejí kolem sebe, většina se na sebe ani nepodívá a nikdo nikoho nesoudí, každý má totiž příliš mnoho práce s tím, aby se dostal tam, kam potřebuje. Po nástupu do vagónu, kde je to vždy hlava na hlavě, přemýšlím, kam má kdo namířeno. Jsou lidé s kufry stojící vedle mě turisté, kteří právě dorazili? Nebo už mají výlet za sebou a jejich cesta vede domů? Je zde sedící pán v obleku na pracovní cestě nebo je tohle jeho každodenní život? Než se stihnu rozkoukat, vtíravý hlas vycházející z reproduktorů mi připomene, že tohle je má zastávka. Vystoupím, schody se vyšplhám nahoru, na nos mi spadne pár dešťových kapek a po dlouhé jízdě se konečně nadechnu čistého vzduchu.

Než vykročím vpřed, projde kolem mě několik lidí, každý z nich úplně jiný než ten předchozí. Pokračuji ulicí a koukám kolem sebe. V rozlehlém parku sedí mnoho zamilovaných párů, kolem kterých občas proběhne nějaký zapálený běžec nebo projde člověk s pejskem na vodítku. Opodál jsou otevřené dveře malé italské kavárny, ze které jde na metry daleko slyšet hlasitý smích a slova křičená v italštině. Hned vedle stojí před hospůdkou dva postarší pánové se sklenkami v ruce, kteří se právě potkali a zjistili, že oba pochází ze stejné země, a tak se celou ulicí začne ozývat i němčina. Přes ulici přechází mladý kluk a nedojde mu, že auta jezdí na opačnou stranu. Když těsně před ním tak tak zastaví auto, začne mávat rukama a na řidiče pořvávat španělsky. Takto pokračuji a slyším jeden jazyk za druhým a na každém kusu potkám jinou kulturu, některé blízké, jiné z druhého konce světa.

Všude se tyčí budovy staré i nové, skvostné i rozpadající se. Některé části jsou obdivuhodné pro umělecké oko, jiné zaostávají, ale každé místo má svou vlastní krásu. O ta, kterým trochu té krásy chybí, se postarali všemožní pouliční umělci. Někteří úspěšně, jiní o něco méně. Ale pokud to není zrovna mistrovské dílo, alespoň se člověk dokáže chvíli zabavit snahou o rozluštění nasprejovaných nápisů.

A takhle nějak se procházím, dokud mi to nohy dovolí. Když si potřebuji odpočinout, můžu snáze najít nějakou restauraci. A je úplně jedno, na co mám zrovna chuť. Indie? Čína? Itálie? Všechno je hned při ruce. A když už mě to omrzí a mám pocit, že už jsem snad viděla úplně všechno, co jsem mohla. Nebo si myslím, že si kus toho poznávání mám nechat na příště, opět se pomalu vrátím na místo, odkud jsem přišla, tedy na místo přistání. Naposledy se nadechnu londýnského vzduchu, rozloučím se a nasednu. Když se opět rozletím do výšky, ještě se naposledy ohlédnu a pozoruji, jak Temže mizí v dálce. Ale to už přemýšlím nad tím, kam se podívám teď. Tolik měst, tolik možností, ale nikdy ne dostatek času.