Vendula Tichá
Lampář
Jako lampář jste stínem, který dává světlo. Nesmíte být vidět, ale musíte rozsvěcovat pouliční lampy, které vás mají udělat spatřitelným. A když tu práci děláte téměř přes třicet let, stínem se stanete doopravdy. Jste přehlížen, nikdo vás nezná, neví o vás. Provádíte pravidelné kontroly lamp, zda svítí, nebo jestli je nějaký neřád nerozbil a nezhasl. Občas mi bývá smutno, to ano, ale když jste stínem, jste také součástí různých příběhů. Sice jste účastník nezvaný, ale za to ani ne nechtěný, protože o vás prostě neví. V noci vidíte spoustu věcí, kterých si za dne nevšimnete. Možná je to tichem, možná tmou, při které vám oči selžou a vy nemůžete vidět, protože vše je pokryto jakousi tajemnou, pro mě uklidňující peřinkou. Ne nadarmo se říká, že strach má velké oči, i já se ze začátku bál, ale po chvíli s tmou natolik splynete, že se pro vás stane strašidelným spíše den. A tak si proplouváte uličkami, vnášíte do nich trochu světla pro vystrašené lidi a pozorujete příběhy. Pár, který se právě rozchází, mladého chlapce, který se vkrádá do dívčina okna, ale i noční krádeže. Jakožto nezvaný host do příběhu jiných lidí nesmíte zasahovat. To bylo jedno z nejhlavnějších pravidel, které se muselo dodržovat.
Byla teplá zářijová noc a já jsem procházel ulicí bez povšimnutí a dával lampám život. Hleděl jsem si svého, nevšímal si procházejících lidí a oni si nevšímali mě. Když jsem dokončil jednu ulici a došel k malému parku s lavičkou, posadil jsem se, abych si odpočinul před dalším kontrolním okruhem. Přesně ve dvanáct přišla k lavičce mladá a krásná slečna v květovaných šatech.
„Pane, posunul byste se prosím? Chtěla bych si sednout," rozhodně na mě spustila. Byl jsem vyděšen z toho, že na mne dívka promluvila. Nemluvil jsem téměř třicet let skoro s žádným človíčkem. Rychle jsem vstal a chtěl vykročit, ale ona mě zastavila. „Neodcházejte, to jsem nechtěla, byl jste tu první, jen se chci posadit, to je vše. Zůstaňte." Měla moc milý hlas, ve kterém nebyla ani špetka zla, přiměla mě znovu se posadit. Všiml jsem si, že v ruce dřímá tlustou knihu, kterou si otevřela a začetla se. Měl jsem jít na další kontrolní okruh, ale nemohl jsem se postavit a dát se do chůze. To, že mě někdo spatřil a mluvil na mě, mě rozhodilo a částečně zneklidnilo. Nevím, jak dlouho jsme takto seděli. Ona si četla, zatímco já jsem se díval do osvětlené ulice zdobených domů a nasával vůni přicházejícího deště, když vtom lampa, která osvětlovala naši lavičku, zhasla. „Ale ne, to je škoda," posmutněla dívka. Automaticky jsem sáhl po tyči vyrobené z bambusu, díky které jsem dosáhl na lucernu a znovu jsem v ní probudil světlo. Když jsem se podíval na dívku, nevěřícně se na mě dívala.
„Vy rozsvěcujete lampy?! To není možné! A já jsem vás potkala! Víte, že se říká, že lampy v noci rozsvěcují skřítkové nebo víly?" Chrlila na mě jednu větu za druhou a div neskákala nadšením. Takže já jsem vlastně skřítek? Nad tou představou jsem se pousmál.
„Povídejte mi, jaké to je?" Položila mi otázku. Jaké to je? Nevěděl jsem, jak jí odpovědět.
„Já... Já nevím, slečno," vykoktal jsem ze sebe a uhnul pohledem. Ruce se mi začaly třást nervozitou. Tak dlouho jsem s nikým nemluvil. „Aha." Zklamaně svěsila hlavu, ale potom ji něco napadlo. Zavřela knihu a znovu na mě zaútočila otázkou. „Musíte vidět tolik věcí! Miluju příběhy, nechcete mi některé vyprávět?" Z jejího hlasu jsem zaslechl radost a vzpomněl jsem si na své dětství, když jsem se vždy těšil na to, až mi maminka před spaním poví pohádku. „To ne... Nejde. Musím jít dělat svou práci." Nato jsem si přes stářím prošedivělé vlasy přehodil kapuci černého pláště a rychlou chůzí, která hraničila s během, se vydal do svého odlehlého domu na kraji Prahy.
Dalšího dne ve stejnou hodinu jsem procházel kolem stejného parku jako minulou noc. Seděla tam. Celý den jsem uvažoval, zda to není výplod mé staré fantazie, ale byla opravdová. Opravdový člověk, který na mě promluvil. Zvedla hlavu a podívala se na mě. V jejích očích jsem spatřil dětskou naději. Nedalo mi to a přistoupil jsem k ní. „Dobrý večer," pozdravila mne a obdařila úsměvem. Posadil jsem se vedle ní a rozhodl se, že jeden příběh nikomu neublíží. Vyprávěl jsem o tom, jak jsem jednou v noci viděl starou hrbatou paní a jejího synka, kteří honili pejska. Pes utíkal a jim se ho stále nedařilo chytit, probudili tak celou ulici. Smála se. Po dlouhé době jsem necítil prázdnotu, ale radost, protože mě někdo poslouchal a bylo příjemné vědět, že jste člověk a ne jen nějaký stín. Když jsem příběh dokončil, zvedl jsem se a odešel. Celý den jsem si promítal všechny možné scény, kterých jsem byl účastníkem a mohl jsem je tak dívce vyprávět. Zaměstnalo mě to natolik, že brzo byl večer a vydal jsem se osvětlovat ulice. Opět jsem zamířil k parku s lípami. Byla tam. Přisedl jsem si a hned začal vyprávět.
Nikdy jsem nezjistil, jak se jmenovala a kdo to byl, ale každý večer jsem pak chodil k lavičce a povídal jí o svých nočních zážitcích, jako bych vyprávěl pohádky svým dětem, které jsem nemohl mít.