Petra Spurná

Téma: Praha matka měst - Tajuplný příběh z pražských uliček a zákoutí

Zmizení v pivovaru

Píše se rok 1935. Sedím ve své kanceláři v černém koženém křesle a vychutnávám si zasloužený šálek své odpolední kávy. „Poslední dobou mám tolik případů, že mám sotva chvíli volna,“ pomyslím si. Vtom zazvoní telefon. „Kancelář detektiva Málka, prosím?“ řeknu a dám si další doušek kávy. Z telefonu se po zašumění ozval hluboký mužský hlas: „Zdravím, u telefonu Šípek. Mám na vás prosbu, mohu?“ otázal se poněkud zoufalým tónem. „Jistě, jak vám mohu pomoci?“ položím otázku a hledám v šuplíku něco na psaní. „Potřebuji vaši pomoc, moje manželka, Marie Šípková, dnes v noci zmizela. Není po ní ani stopy, hledal jsem jí všude, jsem už zoufalý, mám o ni strach,“ popisuje rozechvělým hlasem muž v telefonu. „Dobrá, mohu se pokusit vaši ženu najít. Navrhuji, abyste přišel dnes večer do mé kanceláře a sdělil mi bližší informace,“ odpovím a zapíšu si schůzku do deníku. „Dobře, děkuji mockrát, na shledanou,“ odvětí muž a zavěsí. Odložím pero, napiju se kávy a ztratím se v myšlenkách.

Ten večer se venku spustí silný déšť. Ve své pracovně čekám na příchod jistého muže z telefonu a připravuji si materiály. Pak někdo zaklepe na dveře. Vydám se k nim a otevřu. Venku stojí pod deštníkem muž v černém kabátě, s hnědým plnovousem a kloboukem na hlavě. „Detektiv Málek,“ představím se a natáhnu k muži pravou ruku. „Šípek, těší mě,“ odpoví již známým hlasem a silným stiskem mi potřese rukou. Muž vstoupí, sundá si klobouk a kabát a pověsí je na věšák. „Dáte si něco k pití? Kávu, čaj?“ nabídnu. „Děkuji, kávu bych si docela rád dal,“ přijme muž a na můj pokyn se usadí do křesla. „Tak povídejte, co se tedy s tou vaší ženou děje?“ zeptám se, zatímco zalévám kávu vroucí vodou. „No, zkrátka,“ začne pan Šípek, „jak jistě víte, má manželka vlastní nejlepší pivovar na Malé Straně. Pivnici má věčně plnou a mezi lidmi je poměrně oblíbená. Včera odpoledne, když jsem se vracel z práce, jsem ji však nenašel ani doma, ani v pivnici. Telefonoval jsem všem, u koho by mohla být, ale nikdo nic neví. Mám o ni opravdu strach, bojím se, že ji mohl někdo unést,“ obeznámil mě se situací a s obavami v očích si usrkl kávy. „Ach ano, váš pivovar znám. Dobrá, máte pro mě nějaký tip, kdo si myslíte, že ji mohl případně unést? Někdo s kým se nepohodla či má spory?“ zeptám se a začnu si dělat poznámky. „Hmm, napadá mě pár lidí, nechci však nikoho neprávem obviňovat,“ řekne nejistě muž a pak pokračuje: „Možná byste se mohl poptat lidí z pivnice, někteří  tam tráví spoustu času. Ale někdo s kým se nepohodla? To netuším, co vím já, tak se všemi vychází dobře.“ „Dobrá tedy, nechte to na mně a běžte si odpočinout,“ řeknu a vyprovodím jej ke dveřím.

Na druhý den si sbalím do kufříku potřebné věci a vydám se do zmíněné pivnice. Když vejdu, uvidím místnost plnou lidí. Mluví jeden přes druhého, ale vypadají, že se baví. Jako první zamířím k výčepu. „Dobrý den, detektiv Málek,“ pozdravím ženu za pultem. „Dobrý den, jistě jdete kvůli paní Šípkové, mám pravdu?“ zeptá se a pokračuje v čepování piv. „Ano, zajímalo by mě, zda nevíte něco ohledně jejího zmizení. Neviděla jste ji například se s někým hádat?“ položím otázku, žena se krátce zamyslí a pak odpoví: „Bohužel, neviděla, ale myslím, že by vám mohlo pomoct tohle,“ zašmátrá v kapse a vyloví klíč. „Klíč od její kanceláře, můžete se porozhlédnout tam,“ dodá. „Dobře, děkuji moc,“ vezmu si klíč a vydám se po schodech ke kanceláři. Odemknu dveře a vstoupím. Po chvíli prohledávání objevím v zásuvce psacího stolu lístek. Jak se v zápětí dočtu, je to milostné vyznání jistého pana Z., což bude, jak jsem zjistil později u výčepní, pravděpodobně soused paní Šípkové. „Dobrá, takže první podezřelý,“ řeknu si pro sebe a rozhodnu se jej navštívit. Při odchodu mě však zaujme zápisník položený na stole. Ve spěchu jej uložím do kufru a vydám se za panem Z. Přejdu ulici a zaklepu na dveře doufaje, že je to správný dům. Otevře mi světlovlasý muž. „Dobrý den, co potřebujete?“ zeptá se. „Zdravím, jsem detektiv Málek, jste pan Zelinka?“ zajímám se. „Ano, to jsem, pojďte dál,“ vstoupíme do chodby a projdeme do obývacího pokoje. „Víte, jsem zde kvůli paní Šípkové, která, jak jistě víte, zmizela. Údajně jste její „tajný ctitel“, mám pravdu?“ zeptám se muže a porozhlédnu se po pokoji. „Ehm.. Dá se to tak říci, byl bych rád, kdyby to však zůstalo v tajnosti. O zmizení Marie ale nic nevím, popravdě, dost jste mě překvapil,“ odvětil pan Zelinka a dodal: „Víte, Marie je moje láska z dětství, avšak nejspíše neopětovaná. I když si našla manžela, stále nepřestávám doufat. Jestli vám mohu jakkoliv pomoci, jsem vám kdykoliv k dispozici.“ „Dobře, děkuji za informace, ještě se vám ozvu, na shledanou,“ rozloučím se a vydám se zpět.

Do kanceláře dorazím až pozdě večer, ale práci nehodlám odkládat na další den. Do sklenky si naliju whisky a zapálím si doutník. Usadím se do svého křesla a z kufříku vyndám Mariin zápisník. Pročítám stránky, jejichž většina se týká věcí ohledně podniku. Je to celkem nepodstatné a usuzuji, že mě to ve vyšetřování dál neposune. „Samá čísla, nic důležitého,“ řeknu, zaklapnu deník a odložím jej na kraj stolu. Prsty si promnu kořen nosu a položím si hlavu do dlaní. Najednou začne zvonit telefon. Zvednu sluchátko. „Detektiv Málek,“ ohlásím se. „Zdravím, u telefonu Šípek, jen jsem vám chtěl oznámit, že jsem si vzpomněl, jak mi žena vyprávěla o jakémsi panu Bílém, který by rád odkoupil její podnik. Bylo to sice již před delší dobou, ale měla z něj docela strach,“ oznamuje hlas z telefonu. „Dobře, děkuji, kdybych potřeboval bližší informace, ozvu se. Na shledanou,“ odpovím a zavěsím. Pak můj pohled upoutá lísteček, který trčí se zápisníku. Vytáhnu jej a čtu: „Dávám ti poslední šanci. Buď mi podnik prodáš, nebo dopadneš špatně.“ A pod vzkazem jsou iniciály L. B. Zarazil jsem se. „L. B., mohl by to být jistý pan Bílý?“ přemýšlím. „Hned ráno to prověřím,“ rozhodnu se a konečně jdu po dlouhém dni spát.

Druhý den zavolám na policejní stanici. „Zdravím, u telefonu detektiv Málek. Mohl bych poprosit o informace o osobě jménem Bílý?“ zeptám se a z telefonu se ozve mužský hlas: „Jistě, moment.“ Po chvíli z telefonu zazní: „Takže našli jsme, že pan Leopold Bílý vlastní pivovar ve Starém Městě zde v Praze.“ „Dobře, děkuji, to mi stačí,“ odpovím. „Teď už mi to do sebe zapadá,“ zaraduju se. „Musím se tam zajít podívat,“ dodám a vyrazím. Když přijdu k pivvnici, která je součástí pivovaru, vejdu dovnitř a rozhlédnu se. „Oproti pivnici paní Šípkové je tady o poznání méně zákazníků,“ prolétne mi hlavou. „Není divu, že chtěl podnik paní Šípkové odkoupit, aby měl lepší kšefty,“ pomyslím si. Za pultem stojí pouze jeden muž.  „Dobrý den, nevíte, kde najdu pana Bílého?“ Muž se na mě podezíravě podívá a odvětí: „To jsem já, jak vám mohu pomoci?“ „Vyšetřuji jeden případ zmizení a potřebuji vaši výpověď. Můžete mě následovat na policejní stanici?“ Neochotně souhlasí, ale zajímá ho, o jaké zmizení jde, což nemám v úmyslu prozradit, poněvadž pokud Marii unesl, moc dobře ví, o co se jedná. Po důkladném výslechu na stanici pan Bílý stále popírá, že by paní Šípkovou unesl, ale po předložení důkazů se přizná k napsání výhružného dopisu. „Víte, hrozí mi bankrot a v odkoupení konkurenčního pivovaru jsem viděl jedinou záchranu. S paní Šípkovou však nebyla žádná řeč, a tak jsem jí poslal tento dopis, čehož moc lituji, ale opravdu bych jí neublížil. Musíte mi věřit,“ zoufale dodal. Zrovna jsem odváděl pana Bílého do vazby, když  najednou zazvonil telefon. „Pane, to je pro vás,“ řekne jeden ze strážníků. „Detektiv Málek, prosím?“ zeptám se a k mému obrovskému úžasu se na druhé straně představí paní Šípková. „Moc se omlouvám za starosti, které jsem všem přidělala, ale kvůli tomu všemu tlaku jsem musela na pár dní odjet z města a vyčistit si hlavu,“ řekne lítostivým tónem. „Takže pan Bílý vás neunesl?“ zeptám se se zmatkem v hlavě. „Vydíral vás přece, našli jsme jeho dopis,“ dodám. „Ach ano, chtěl ode mě koupit pivovar, ale díky bohu mě neunesl,“ řekne. „Dobře, záhadné zmizení je tedy vyřešeno,“ odpovím. „Pana Bílého už se nemusíte obávat, my se o to postaráme,“ dodám a zavěsím. „Tak, další případ je vyřešen, pan Bílý bude souzen za vydírání a já mám zase čas na další záhady,“ pomyslím si.